Poznámka 43

Thomä hovoří v této souvislosti o jakémsi zvláštním modu bytí, který nazývá „bytí ve světě bez světa“. Viz D. Thomä, Die Zeit des Selbst und die Zeit danach, str. 376. Pochybnosti, zda se Heideggerovi daří udržet světskost pobytu, vyjadřuje i Kai Haucke, který je přesvědčen, že právě vinou mylného pojetí vztahu pobytu a sdíleného světa se Heideggerovi nepodařilo překročit paradigma novověké filosofie. Heideggerův přínos tím nezpochybňuje, ale Heideggera považuje za inovativního pokračovatele novověké teorie subjektivity. K. Haucke, Anthropologie bei Heidegger, str. 338. Naopak Friedrich-Wilhelm von Herrmann hájí Heideggera s odkazem na to, že ve světě je autentický i neautentický pobyt: zatímco ale autentický pobyt uchopuje možnosti z předběhu ke smrti, uchopuje je neautentický pobyt v modu veřejného výkladu. Tato obhajoba však není přesvědčivá. Není pochyb o tom, že Heidegger pojal pobyt bytostně jako bytí-ve-světě. Otázkou je, zda je vztah ke světu tak, jak jej Heidegger uchopil, dostačující pro jeho záměr, tedy pro překonání novověké subjektivity, která klade sebe samu jako absolutní. Právě zde se ale zdá, že Heidegger selhal: konečnosti pobytu by dostál teprve tehdy, kdyby byl schopen pozitivně zhodnotit i úlohu sdíleného světa pro autenticitu pobytu. Heideggerovi se to nedaří, protože chápe sdílený svět vposled pouze jako to, z čeho je třeba se vymaňovat. Dualita klasické idealistické opozice Já a Ne-Já je tak jen reformulována do opozice autentického pobytu na straně jedné a veřejnosti či sdíleného světa na straně druhé. K Herrmannovu výkladu viz F.-W. von Herrmann, Subjekt und Dasein. Interpretationen zu Sein und Zeit, Frankfurt a. M. 1974.