Poznámka 29

Uvědomění si stálé přítomnosti aisthetického světa, které Aristotelés v 983b17–18 (viz II. část) přijal za své, ústí ve spise O duši v myšlenku subjektivity. Důvody jsou výkonem myslící duše (De an. 410b10–14). Srv. R. K. Sprague, A parallel with de Anima III, 5, in: Phronesis, 3, 1972, str. 250–251; o centrálním postavení účinné příčiny viz T. H. Irwin, cit. d., str. 95–97.#Lákavá noetická otázka, jak je možné, že takovouto z dnešního hlediska samozřejmost první filosofové nebrali vůbec v úvahu, by nás zanesla za hranice našeho současného zájmu o metodu. Na okraj můžeme říci, že Aristotelés, aby dovedl důvodovou otázku k jinému důvodu, než je látkový, volí příklady artefaktů, které jsou skvělým prototypem předmětnosti. Vlastní předmětnost staví pathetickou afekci látky, která se u prvních filosofů stále uchovává (983b13), do role skryté potenciality. Tím vzniká v jsoucím napětí mezi ideálním εἶδος vůči ὕλη, které je fysiologům cizí a které ponechává prostor jak pro jednotícího činitele látky, tak pro ideální důvod sám.