O Aristotelově metodě v Met. A,3

Štěpán Blahůšek [1]
Plný text (PDF): O Aristotelově metodě v Met. A,3

Otázka sama je cestou.
M. Heidegger

Obecnou domněnku prvních filosofů o výlučnosti látky jako počátku všeho jsoucího překoná Aristotelés v Met. A,3 tím, že ji svou metodou zkoumání podrobuje zkoušce. Tato metoda zároveň Aristotelovi dovoluje chápat mínění předchůdců jako doložení vlastní pozice. Nejedná se tudíž o metodu za účelem vyvrácení.

Aristotelova filosofie je filosofií dialogu – συνεδρία σοϕῶν. Otevřeně se snaží proniknout k jádru té či oné domněnky, srovnávat její východiska a závěry a sledovat její vlastní nosnost. Z možnosti takovéhoto vmyšlení se do cizích mínění získává Aristotelés výsledky, o nichž je přesvědčen, že přesahují rámec osobního přístupu, protože pramení z filosofického tázání vůbec. V čem spočívá toto tázání a jak rozvíjí nynější metodu, je předmětem našeho zájmu.

I. Účel metody: 983a24 – 983b6

Aristotelés zopakuje čtyři hlavní způsoby, jak se vypovídají důvody, τὰ αἴτια (a27–32): ἡ οὐσία καὶ τὸ τί ἦν εἶναι, ἡ ὕλη καὶ τὸ ὑποκείμενον, ὅϑεν ἡ ἀρχὴ τῆς κινήσεως, τὸ οὗ ἕνεκα καὶ τἀγαϑόν. Tímto zahájením před námi vymezí oblast, v níž, jak předpokládá, se budeme pohybovat, a tak i ověřovat její správnost. Pro náš postup je postačující, řekneme-li, že Aristotelův zájem zkoumat důvody se zakládá v definici filosofie jako ἐπιστήμη ϑεωρητική τῶν πρώτων ἀρχῶν καὶ αἰτιῶν (982b9–10). [2]

První, co Aristotelés udělá, je, že nás upozorní na to, že uvedený seznam čtyř způsobů, jak se vypovídají důvody, jsme získali dostatečným (ἱκανῶς) teoretickým rozborem ve Fysikách (a33–b1). Je si ale vědom toho, že není sám, kdo se otázkou počátků a příčin zabýval (b3–4). Jiné názory mohou dobře posloužit pro potvrzení či zpřesnění vlastního stanoviska.

Máme-li rozbor z Fysik nezávisle potvrdit nebo upřesnit, není to přirozeně možné toutéž metodou, kterou jsme jich nabyli. Aristotelés volí nový postup zkoumání (τῇ μεϑόδῳ τῇ νῦν, b4). Budeme zkoumat otázku počátků a příčin vzhledem k tomu, jak se o nich vyslovili (tj. uvažovali, λέγουσιν, b3) staří filosofové. Neboť i oni hleděli při zkoumání jsoucího k pravdě (b2–3).

O užitku (προὔργου, b4) nynější metody není pochyb, „buď totiž [1] nalezneme nějaký jiný rod příčiny, anebo [2] tím spíše uvěříme v ty, které jsme nyní vyslovili“ (b5–6). Ve zformulování užitečného závěru nynější metody se výslovně střetávají dva základní zdroje Aristotelovy dialektiky. Na jedné straně jsou mínění, která zastávají jiní, [3] na straně druhé jazykové struktury, které přejímáme z běžného používání řeči (případ Fysik). [4] Obecně platí, že exkurs do názorů předchůdců patří k povaze Aristotelova zkoumání.

Není jen jasné, co by se dělo, kdyby dialog s předchůdci vedl skutečně k výsledku (1). Aristotelés se sice tváří, jako by nebylo ještě nic rozhodnuto, jako by nynější metoda mohla otřást pozicí z Fysik. Sám tomu ale nevěří. To se ukazuje z toho, jak zformuloval její možné závěry. Situace (2) nastane jen v případě nesplnění (1). (2) je důsledkem, nikoli možností k (1), který nám Aristotelés automaticky předkládá. Ale vůbec nezmiňuje, co by se stalo, kdyby vskutku přišlo na (1). Aristotelés neuvažuje o skutečné alternativě k (2). Rovněž samotné použití silnějšího γένος αἰτίας v (1), oproti εἶδος sloužícího jinde v Met. A,3 k diferenciaci počátků a příčin (983b7, 983b19, 984a18), svědčí o tom, že Aristotelés již zde „dělá“ vše pro to, aby (1) nikdy nenastalo. Navíc (2), jak se ukáže dále z průběhu Met. A, se potvrdí i v případě, že nalezneme u předchůdců pouze některé z Aristotelových čtyř důvodů, resp. všechny, ale jen v nerozlišené podobě (ἀμυδρῶς) či v jistém ohledu (τρόπον τινα). [5] I to je situace, kdy (1) není splněno. Samotná vyslovená mínění jiných nejsou kritériem Aristotelovy pozice.

Vidíme, že jediným případem, který by nevedl k potvrzení nikoli nějak vykonstruované, ale z řeči vypozorované (τεϑεώρηται, a33) [6] pozice z Fysik, by bylo jen skutečné objevení nového rodu příčin (γένος αἰτίας, b5). Ukazuje se ale, že Aristotelova formulace závěru nynější metody i jeho následný postup tuto možnost nijak neotvírají. Ba právě naopak se zdá, že nás Aristotelés chce hned v samotném úvodu (ještě v první větě kapitoly) od této možnosti odradit, když jednoznačně (μὲν οὖν) zhodnotí svá zkoumání z Fysik jako ἱκανῶς (a33).

O co Aristotelovi tedy jde, jestliže jeho motivem není podat alternativní metodu k potvrzení či vyvrácení pozice z Fysik, jak by se skutečně mohlo zprvu zdát? [7] Nabízí se samozřejmě varianta, že Aristotelés napsal knihu A, aby nás jen informoval o tom, jak filosofovali jeho předchůdci. Vždyť právě první kniha Metafysik patří k jednomu z mála textů, z něhož se typem jízdního řádu dovídáme o tom, kam kdo z předsókratiků „dojel“. Dopravní verze se ale vylučuje faktem, že jsou zde ještě předchozí dvě kapitoly, které formují cíl celé úvodní knihy A jako Aristotelovu otázku po bližším určení filosofie a na které pak zcela plynule navazuje kapilola 3. [8]

V 983a28–29 po uvedení prvního ze způsobů, jak se vypovídá důvod, totiž jako ἡ οὐσία καὶ τὸ τί ἦν εἶναι, Aristotelés obratem tento způsob vypovídání staví nad ostatní. Znenadání tvrdí, že „ἀνάγεται γὰρ τὸ διὰ τί εἰς τὸν λόγον ἔσχατον, αἴτιον δὲ καὶ ἀρχὴ τὸ διὰ τί πρῶτον“ (neboť „proč“ vede ke konečnému vymezení, toto první „proč“ je pak důvodem a počátkem). Proč by tomu tak mělo být? Proč by logos prvního ze způsobů (definiens), jak se vypovídají důvody, který je vyjádřením „toho co bylo být“ (τὸ τί ἦν εἶναι) (Met. Z, 4), které spadá vjedno s (první) podstatou (οὐσία) (Met. Z, 6), měl být definitivní (ἔσχατον) vůči ostatním důvodovým odpovědím (logům)? Toto tvrzení mnohé předpokládá. Z hlediska Metafysik předpokládá výsledky zkoumání z knihy Z. Neboť ty teprve rozhodnou o tom, proč a v jakém ohledu ἡ οὐσία καὶ τὸ τί ἦν εἶναι je τὸ αἴτιον πρῶτον τοῦ εἶναι, prvním důvodem bytí. [9]

Není zde vůbec zapotřebí rozhodnout problém datace jednotlivých knih a jejich kapitol. Stačí si uvědomit, že Aristotelova charakteristika ideálního způsobu vypovídání důvodu coby ἔσχατον není samozřejmostí. Už její přítomnost je zde ojedinělá. Takto se vyjadřuje jen ten, kdo sice nemusí ještě znát výsledky, ale už musí mít přinejmenším věcný vhled do situace, v níž se chce nacházet, tj. jasně vidět, kam svým důvodovým tázáním nakonec míří. [10]

Druhým místem, na které bychom chtěli upozornit, je závěr první věty 3. kap. Antithetická konstrukce μὲν οὖν ἱκανῶς… ὅμως δὲ v ř. a33–b1 chytře poslouží (προὔργου, b4) Aristotelovi k vmísení Fysik do současného zkoumání vlastního předmětu filosofie. Nicméně však (ὅμως δὲ) revize Fysik a zájem o předsókratiky se váže na stěžejní téma knihy A, kterým i nadále zůstává zkoumání jsoucího (ἐπίσκεψυν τῶν ὄντων, b2), a to filosofické zkoumání jsoucího vzhledem k pravdě (καὶ ϕιλοσοϕήσαντας περὶ τῆς ἀληϑείας, b2–3). Zkoumání pravdivého se pak i u předchůdců děje v jasnosti důvodového logu (δῆλον γὰρ ὅτι κἀκεῖνοι λέγουσιν ἀρχάς τινας καὶ αἰτίας, b3–4) podle souvislosti, že „οὐκ ἴσμεν δὲ τὸ ἀληϑὲς ἄνευ τῆς αἰτίας“ (993b23). Důvod nám vytváří prostor pro smysluplné porozumění tomu, že se něco má tak či onak (τὸ ἀληϑὲς).

Na základě provedených úvah usuzujeme, že skutečný účel exkursu do názorů prvních filosofů neleží ani v dílčím předem jasném potvrzení pozice z Fysik, které navíc již podobný exkurs prodělaly, ani v pouhém doxografickém shrnutí. Z našeho hlediska nynější metoda věcně navazuje na celkovou metodu (τὴν ὅλην μέϑοδον, 983a 20–23) první knihy. Prozatimní pracovní tezí, která bude dále vodítkem našeho zkoumání, bude, že Aristotelovi jde v Met. A,3 o metodické uchopení (a pak dále přes tzv. „katalog aporií“ v knize B rozvinutí) filosofie z jednotného motivu. Filosofie, která začala s Thaletem (983b20–21).

II. Shrnutí jako první krok metody: 983b6 – 984a16

Aristotelés nám jadrně předvede, jak rozumí té většině prvních filosofů, kteří se domnívají, že výlučně počátky v druhu látky (τὰς ἐν ὕλης εἴδει μόνας ἀρχὰς, b7) jsou počátky všeho jsoucího (b6–18).

Vycházíme z výkladového protikladu, že si Aristotelés předsevzal na tomto místě zpravit nás, jak se to má s počátky a příčinami u starších, přičemž titul „důvod“, tak jak ho sám v úvodu kapitoly klasifikuje, nepoužije. Naopak na místo toho zavádí s přímým odvoláním se na první filosofy (ϕασιν, b11) zase nové výrazy jako οὐσία (b10), στοιχεῖον (b10–11) a ϕύσις (b13), které nám pochopení nijak neulehčují. Např. je jasné, že οὐσία v ř. b10 nemá mnoho společného s οὐσία z ideálního vypovídání se důvodu v 983a27. O jakou οὐσία tedy jde? Proč místo ní Aristotelés hned nemluví o ὑποκείμενον, nýbrž ji vymezuje vztahem k στοιχεῖον a ϕύσις? ὑποκείμενον bylo v seznamu důvodů zavedeno právě v souvislosti s látkou (983a29–30) a zde by bylo na místě (srv. 985b10). Co touto terminologickou komplikovaností, která problematizuje případná obsahová srovnání, získáváme?

Domníváme se, že odpověď najdeme v dialektičnosti nynější metody. Pro ni je charakteristické, že Aristotelés nečelí svým předchůdcům vlastní již zformovanou pozicí. Kritériem, kterým je zprvu poměřuje, je jednoduše množina jejich vlastních tvrzení. Zkoumá, zdali jejich dílo dosáhlo toho, čeho svým výkladem dosáhnout chtělo. [11] Proto mluví jejich řečí, protože my chceme získat (παραλάβωμεν, 983b1) jen to, co oni mínili (ᾠήϑησαν, 983b7). [12]

V tomto úseku Aristotelovi běží o čisté shrnutí. S předsókratikovou řečí tak nejvěrohodněji pronikneme (ἐπελϑοῦσιν, 983b4) k obsahu mínění o výlučnosti látky jako počátku. S dávkou nutnosti tento obsah Aristotelés shrne závěrem, že „je zapotřebí, aby existovala nějaká ϕύσις buď jedna anebo víc než jedna, z které jiné vzniká, zatímco ona se uchovává“ (b17–18). Tato nutnost je nutností důvodovou. Je výsledkem dvou východisek: (1) existují jen látková jsoucna (b8–9) [13] a (2) látka se stále uchovává (b13). [14] Myšlenkový postup od těchto východisek k získanému závěru je zcela legitimní. Závěr je nejen logicky konzistentní s východisky, z kterých je vyvozen, ale i samotná východiska jsou na nepředmětné rovině „hyletických dat“ (πάϑεσι, b10) [15] zkušenostně opodstatněná. Postačí, když k (1) řekneme, že problém výlučnosti smyslových podstat je jedním z motivů knihy Z (1028b28–31), který v jejím průběhu zůstává nevyjasněn (1041a6–9), [16] a k (2), že nepřetržitá možnost aktuality látky jako zdroje afekce zajišťuje vědění (αἴσϑησις) o něčem mimo nás (1010b30–36).

V každém případě platí, že Aristotelés tento závěr ani jeho východiska nenapadá a svým příkladem se Sókratem k jejich pochopení napomáhá (viz pozn. 14). Soudíme z toho, že v tomto předvedení Aristotelés s fysiology souhlasí. [17] To, s čím nebude souhlasit, bude výlučnost takovéhoto závěru ve smyslu důvodu jsoucího.

Shrnutí myšlenky o výlučnosti látkového počátku u prvních filosofů provádí Aristotelés jak po stránce obsahové, tak po stránce logické. Předvádí nejen obsah s užitím jim vlastních výrazů, ale i rovinu a stavbu jejich myšlení. V sobě konzistentní přesvědčivé shrnutí jejich učení je základním kamenem nynější metody. Teprve na tento krok může navázat krok druhý, jehož úkolem bude rozvést to, co jest v tomto shrnutí obsaženo implicitně. Tj. zviditelnit i to, co je již přítomno, ale skrytě v tradici. Neboť podle Aristotela si ne všichni byli plně vědomi toho, co říkají (985a16). [18]

Aristotelés zpětně na příkladech jednotlivých předsókratiků demonstruje, a tak i ověřuje, závěr získaný z předchozí pasáže (b18–a16).

Vzhledem k obecné Aristotelově snaze dialekticky zkoumat a rozvíjet tradiční mínění lze v obryse zformulovat nynější metodu do výše uvedených dvou kroků. Tyto kroky odpovídají myšlence nynějšího postupu zkoumání. Rozvíjet a zviditelňovat skryté má smysl pouze tehdy, jestliže to, co se má rozvíjet a zviditelňovat, je v sobě argumentačně a zkušenostně vykazatelné. Teprve pak mohu vhodně položenou otázkou, která se nevymyká dosavadní logice, něco odkrývat, aniž bych při tom porušil celkovou myšlenkovou strukturu, v níž se pohybuji a z níž jsem vyšel. Neboť nejde o to, jaké jsoucí ten či onen považoval za ten či onen počátek, ale o to, že počátek vůbec myslel. Tj. že myslel jsoucí určitým důvodovým způsobem (983b3–4).

Aristotelés se nijak nebouří proti tomu, že pro jednoho je tímto počátkem voda, pro jiného vzduch, dokonce ani proti tomu, že pro Platóna je idea i látkovou příčinou [19] a že pro pythagorejce jí je číslo. Aristotelovi jde o čtyři základní (πρώτη) rozdílné způsoby položení důvodové otázky διὰ τί po jsoucím, přičemž by mu zřejmě nevadilo, kdyby je někdo dovedl vědecky uchopit (λαβεῖν ἐπιστήμην, 983a24) např. jen na základě látky.

Přestože se Aristotelés musí držet řeči, obsahu i roviny myšlení prvních filosofů, aby zachoval přesvědčivost a vykazatelnost bodu, na kterém chce dále filosofii stavět, soustředí zde svoji pozornost především na logickou stránku věci. Obsah sám bude změněn. Změněn tak, aby umožnil rozvinutí směrem ke všem čtyřem důvodům. Nejdříve si ale Aristotelés musí pro takové rozvinutí zformovat prostředí, kterým je důvodový logos. Toto prostředí je společné Aristotelovi i prvním filosofům (983b3–4). [20] Pravdivé má své opodstatnění (993b23). [21] Projevem a potvrzením tohoto ztvárnění je Aristotelův výklad předchůdců formou sylogismu, a to dokonce i v případě básníků. [22]

III. Rozvinutí shrnutí jako druhý krok metody: 984a16 ‒ 984a27

Nutnost přechodu od pouhé látkové příčiny k příčině jiného druhu se zakládá v αὐτὸ τὸ πρᾶγμα (a18), v samé povaze zkoumání prvních důvodů jsoucího, tj. ve vykonávání filosofie.

αὐτὸ τὸ πρᾶγμα je dynamického charakteru. Otevírá před námi cestu (ὡδοποίησεν, a18–19), a dokonce nás po ní nutí jít, tj. hledat (συνηνάγκασε ζητεῖν, a19). Tato nutnost pramení z našeho vztahu k telos filosofie, kterým je pravda (993b20–21, 984b10). Volba theoretického života [23] zavazuje jít vpřed po cestě hledání důvodů jsoucího, tj. způsobů, jak mu jsme schopni porozumět. Nicméně nikdy nejsme nuceni vstoupit tam, kde ještě není cesty (ὡδοποίησεν). To je druhý rys αὐτὸ τὸ πρᾶγμα. Vždy se již pohybujeme v určité oblasti vědění, která je půdou pro její další zpřesňování a rozvíjení. Neexistuje přechod od nevědění k vědění. [24] Neboť se nelze tázat, aniž bych nic nevěděl. Touto oblastí, v které se nyní pohybujeme a chceme ji dále rozvíjet a zpřesňovat, je názor starších na výlučnost látkové příčiny. Ten Aristotelés pro přesnost a přehlednost postupu znovu zopakuje (a16–18).

Místo 984a19–22 je jádrem druhého kroku a hybnou silou celé nynější metody. Obsahuje argument, který posouvá zkoumání prvních důvodů k důvodu jiného druhu, než je látkový. Souvětí zní: „εἰ γὰρ ὅτι μάλιστα πᾶσα γένεσις καὶ ϕϑορὰ ἔκ τινος ἑνὸς ἤ καὶ πλειόνων ἐστί, διὰ τί τοῦτο συμβαίνει καὶ τί τὸ αἴτιον;“ (a19–21). A obratem se ospravedlňuje takovýto postup tázání: „οὐ γὰρ δὴ τό γε ὑποκείμενον αὐτὸ ποιεῖ μεταβάλλειν ἑαυτό“ (a21–22).

Argument má v textu své místo. První část souvětí (a19–20) se zpětně vztahuje k obsahu základní myšlenky fysiologů o látce jako jediného důvodu jsoucího a část druhá (a21) tento obsah rozvíjí dále směrem k zbývajícím třem Aristotelovým počátkům a příčinám.

Pro náš postup je rozhodující sledovat, jak v tomto argumentu Aristotelés formuluje hyletickou pozici. Oproti předchozím výskytům zde totiž zaznamenáváme jistý posun. Ještě v ř. a17 (též 983b7) Aristotelés mluví o výlučnosti (μόνην) látkové příčiny, ale o pouhé dva řádky níže v ř. a19, jakoby slevil, mluví už jen o její přednosti (μάλιστα). [25] Tázat se, co Aristotela vede k tomuto zmírnění, znamená položit si otázku po smyslu příslovce μάλιστα. Zodpovězení otázky pak závisí na významu úvodního εἰ γὰρ ὅτι, které otevírá porozumění celému souvětí.

(1) A. Kříž překládá: „Neboť i když se každý vznik a zánik děje především z podkladu, ať jest jeden nebo více jich […].“ Takovýto překlad chápeme tak, že Aristotelés je toho názoru, že každé vznikání a zanikání se děje především z podkladu. Pak se ale ptáme. Jestliže každé vznikání a zanikání jest především záležitostí toho, co je látkové, proč je tedy tak nezbytně nutné (z povahy αὐτὸ τὸ πρᾶγμα) přejít k dalšímu počátku (a26), jako je ὅϑεν ἡ ἀρχὴ τῆς κινήσεως (a27). Proč μάλιστα? Je účinná příčina pouhým doplňkem příčiny látkové, která nastupuje tam, kde již pro pochopení změny látka sama, resp. τὸ ὑποκείμενον αὐτὸ (a21–22), nestačí? Podle Křížova překladu zřejmě ano. Podle Aristotela však nikoli, protože podklad sám nezpůsobí vlastní změnu (a21–22).

(2) Druhou možnost překladu vytěžíme z průběhu semináře k Metafysikám A, kde jsme četli: „Ať už pak každé vznikání a zanikání jest především z nějakého jednoho nebo vícerých.“ Toto čtení na rozdíl od (1) připouští možnost, že myšlenka, že každé vznikání a zanikání jest především z nějakého jednoho nebo vícerých στοιχεῖων či ὑποκειμένων (viz pozn. 25), není vlastní Aristotelovou pozicí. A právě v připuštění a v následném uvážení této možnosti leží rozdíl mezi čtením (1) a (2). Pak se lze ptát dále, jaká je Aristotelova pozice. Bohužel ji lze vyjádřit pouze negativně. Každé vznikání a zanikání není především z nějakého jednoho nebo vícerých. To znamená, že buď (2a) je z nějakého jednoho nebo vícerých, ale ne především, anebo (2b) je především z něčeho jiného, jenom ne (především) z nějakého jednoho nebo vícerých.

Co se zdá být zřejmým, je, že v obou případech čtení (2) ztrácí smysl otázka po jakékoli nadřazenosti látkové příčiny z čtení (1). Ovšem (2b) zase naopak výslovně zavádí otázku podřazenosti látkové příčiny. Hierarchizace příčin už v místě 983a28–29 nenachází v Met. A,3 textovou oporu (nýbrž slouží k objasnění účelu nynější metody). A stejně je tomu i zde. Jedině řešení (2a) se jeví vystříhat jakékoli předběžné hierarchizaci příčin. Nabízí možnost, že vznikání a zanikání je stejně tak záležitostí látky, jako všech ostatních způsobů, jak se důvod vypovídá. [26]

Čtení (2a) se tímto stává klíčem k rekonstrukci významu příslovce μάλιστα. [27] Aristotelés ho musí uvést, aby zdůraznil metodickou nevyhnutelnost narušení původní domněnky předsókratikovy, který se dívá na věc zrakem důvodového logu. Takto sama dynamika filosofického zkoumání (αὐτὸ τὸ πρᾶγμα, a18) v prostředí důvodového logu hnána pravdou (viz 984b10) nutí (συνηνάγκασε, a19) zpětně staré myslitele ihned kontrolovat dostatečnost výsledku o výlučnosti látky. V duchu dosavadního postupu (προϊόντων δ᾽ οὕτος, a18) je zapotřebí se zřeknout absolutní platnosti výsledku a připustit prostor pro možnou přítomnost další příčiny. Příslovce μάλιστα tento prostor vytváří. Na rozdíl od prvního kroku nynější metody, kde jde o to, vykázat přítomnost látkové příčiny, se nyní stejnými prostředky (odůvodněním) ověřuje její nárok na skutečnou jedinečnost.

Teprve metodické zpochybnění hyletické pozice příslovcem μάλιστα otevírá cestu k možnosti vlastního tázání (διαπορῆσαι předchází ζητεῖν, 995a34–35). Z pozice výlučnosti látkového důvodu je totiž jakékoli další důvodové tázání bezpředmětné, jak je vidět ve slabší podobě z Křížova překladu (1). [28] Nyní může vystoupit na světlo vlastní důvodová otázka z druhé části souvětí: „διὰ τί τοῦτο συμβαίνει καὶ τί τὸ αἴτιον;“ (a21), která prověří absolutnost hyletické pozice. Tato otázka je pak zlomem přechodu od látkového důvodu k důvodu jiného druhu.

Zvláštní je, že Aristotelés tuto důvodovou otázku vůbec zmiňuje. Celý argument bychom totiž mohli sestavit tak, aniž bychom museli natolik očividně tematizovat, na základě jaké otázky, tj. postupu úvahy, jsme došli k námitce-premise v ř. a21–22 o samovolné nezměnitelnosti podkladu, která překonává hyletickou pozici. Námitka je dostatěčně objasněna na příkladu. Že se kus dřeva nebo železa sám od sebe nepromění v lehátko nebo sochu, prohlédne dnes asi každý (a21–25). Nestačí jen živelná rozmanitost „hyletických dat“, ale je zapotřebí i jednotícího, pořádajícího činitele, kterým je duše s rozumem, jak správně postřehl Anaxagoras (984b19). [29]

Pozorujeme, že přítomnost důvodové otázky vzhledem k obsahovému vyvrácení hyletické pozice je v textu jaksi nadbytečná. Vylučovacím postupem proto vysvětlíme její přítomnost metodickou stránkou věci.

Víme, že αὐτὸ τὸ πρᾶγμα v sobě nese dva dynamické rysy. Jestliže pravda je důvodem jeho nutného působení, pak otázka διὰ τί τοῦτο συμβαίνει καὶ τί τὸ αἴτιον; je jeho cestou. Nebo o čem jiném Aristotelés mluví, když říká, že „zkoumání samo jim vystavělo cestu“ (a18–19)? Již v tomto okamžiku myslí na důvodovou otázku διὰ τί τοῦτο συμβαίνει καὶ τί τὸ αἴτιον;, která je ztělesněním stavitelského rysu αὐτὸ τὸ πρᾶγμα. Proto už zde v 984a16–19, ještě než byla plně vyslovena, ruší představu fysiologa o výlučnosti látky jako důvodu jsoucího.

Z našeho pohledu je patrné, že důvodová otázka διὰ τί τοῦτο συμβαίνει καὶ τί τὸ αἴτιον; není nějakou příležitostnou reakcí na předcházející úsek souvětí. Přestože se k němu vztahuje, nemíří přímo na žádnou z jeho obsahových částí. Stěží totiž nalezneme v prvním úseku souvětí nějaké vhodné neutrum, které by v úseku druhém bylo zastoupeno zájmenem τοῦτο. Jedinou možností je τινος ἑνὸς. Ovšem volba této varianty nijak neposouvá zkoumání k další příčině. Naopak ustrne na řešení alternativy, zda se všechno vznikání a zanikání odehrává na základě jednoho nebo vícerých στοιχεῖα či ὑποκείμενα. A to je problém, který zde Aristotela nezajímá.

V případě, že zájmeno τοῦτο je neutrálním shrnutím sousloví πᾶσα γένησις καὶ ϕϑορὰ, pak je zapotřebí takovéto zastoupení myslet šířeji. A to v takovém rozsahu, aby pokrylo i oblast mimosmyslového jsoucna, jakým jsou např. pochody myšlení. [30] Použití důvodové otázky není pevně svázáno s předsókratovským πᾶσα γένησις καὶ ϕϑορὰ.

Samotná přítomnost důvodové otázky a nemožnost přiřadit zájmenu τοῦτο konkrétní podobu na základě předchozího textu nás zavazuje myslet důvodovou otázku zcela obecně. Musíme ji vidět jako otázku ne po určitém obsahu, který nás v tu chvíli zajímá, ale jako otázku vyjadřující, jakým způsobem přistupujeme k jsoucímu vůbec, jak jsme ho schopni myslet a porozumět mu. Důvodová otázka διὰ τί τοῦτο συμβαίνει καὶ τί τὸ αἴτιον; je otázkou metodickou.

Otázka διὰ τί τοῦτο συμβαίνει καὶ τί τὸ αἴτιον; se nejen neomezuje na smyslovou oblast fysiologů, ale ani neústí výhradně v ὅϑεν ἡ ἀρχὴ τῆς κινήσεως (a27). Tuto její obecnou orientaci si Aristotelés plně uvědomuje a dokládá ji vysvětlením v ř. a21–22 a příkladem v ř. a22–25. Teprve tyto dají důvodové otázce konkrétní obsah a určí její směr a konečný cíl, kterým pak je ὅϑεν ἡ ἀρχὴ τῆς κινήσεως (a27). Důvodová otázka „Proč se toto má tak a tak a co je [toho] důvodem?“ je způsobem Aristotelova přístupu k jsoucímu a jako taková je se svým proč základem všech proto oněch čtyř prvních Aristotelových důvodů z úvodu kapitoly.

IV. Zhodnocení

V této spojitosti je jasné, proč jsme upřednostňovali metodickou stránku Aristotelova shrnutí v prvním kroku nynější metody. Dřívější mínění prvních filosofů je nutné předvést způsobem, který by se nevymykal formě tázání v kroku druhém. Takto je důvodová otázka διὰ τί τοῦτο συμβαίνει καὶ τί τὸ αἴτιον; se svým proč metodicky zcela konzistentní se všemi proto, tj. s premisami a důvody hyletické pozice, v kroku prvním. Její způsob tázání je adekvátní jakémukoli důvodovému odpovídání, tudíž i sylogistickému. Není ale dodatečnou reakcí na toto odpovídání. Ztělesňuje Aristotelův postoj k jsoucímu, z jehož základu takováto možnost odpovídání, které je obrazem o našem porozumění jsoucímu, pramení. Otázka „Proč se toto má tak a tak a co je důvodem?“ je přítomna už v samotném začátku nynější metody. Jen díky této otázce je Aristotelés s to v prostředí důvodového logu, které je její zásluhou, vyložit mínění prvních filosofů a dále je rozvíjet.

Vzhledem k Aristotelově definici filosofie jako pozorující vědy prvních příčin a počátků můžeme směle tvrdit, že otázka διὰ τί τοῦτο συμβαίνει καὶ τί τὸ αἴτιον; provází Aristotela v každém okamžiku jeho zkoumání (1041a 10–11). Je to otázka, která zakládá a formuje cestu jeho myšlení. Stojí vedle zrodu filosofie z údivu (982b12–13) a vede k možnosti uchopit filosofii i s její tradicí přes učení o čtyřech základních důvodech (aspektech myšlení) z jednotného motivu.