Poznámka 82

„Warum überhaupt etwas und nicht nichts?“ VWdG, str. 169. Leibniz, u kterého končí dlouhá „inkubační doba“ zákona dostatečného důvodu jako výpovědi o bytí (srv. M. Heidegger, Der Satz vom Grund (= DSvG), 1965, str. 98 aj.), jakkoli jen v „pozitivní“ podobě, přesto zná tuto otázku i toto nic. V § 7 Principů přírody a milosti založených na rozumu (1714) zní ona slavná a Heideggerem na mnoha místech citovaná a zkoumaná otázka: „Proč je spíše něco než nic? Neboť nic je přece jednodušší a snazší než něco.“ (G. W. Leibniz, Monadologie a jiné práce, Praha 1982, str. 149.) Je podstatné, že už tam je tato otázka chápána jako „první otázka, kterou lze právem klást“, „je-li […] jednou přijat“ „princip“ „nic se neděje bez dostatečného důvodu“ (srv. tamt.), že už tam je – a proto ona „inkubační doba“ končí – poprvé viděna vnitřní souvislosti bytí a „dostatečného důvodu“. Žádnou náhodou není ani to, že jako „druhá“ je uvedena otázka „proč [věci L. B.] musí existovat tak a ne jinak“ (tamt., str. 149–150), otázka vynucená platností dalšího (specifikačního) předpokladu, „věci musí existovat“ (tamt.).