Poznámka 25

Teorie vnímání je dále obšírně rozpracována v dialogu Timaios. Platón zde vychází z koncepce tzv. „výronů“ (ἀπορροαί) připisované Empedokleovi (srv. DK B 89 a B 109a). Platón o něm ve stejné souvislosti ostatně expressis verbis mluví v Menónovi (76c7–d5). Uvnitř člověka je oheň, který z něj proudí („ῥεῖν“) očima ven. „Kdykoli pak denní světlo se setká s proudem světla zrakového, tehdy naráží podobné na podobné, ztuhne a v přímém směru očí spodobí se v jedno těleso všude tam, kde světelný proud z nitra se srazí se světlem vnějším. Na tento celek pak pro jeho jednotnost všechny účinky působí jednotným dojmem, a proto kdykoli přijde do činného nebo trpného styku s něčím jiným, přenáší tento popud do všeho těla až po duši a vzbuzuje onen počitek, kterému říkáme vidění.“ (Tim. 45b2–46a2 a viz dále ještě tamt., 67c6–7). (K interpretaci této pasáže viz kupř.: R. Chlup, Oko jako aktivní orgán v raně řeckém myšlení, in: Souvislosti, 2/48, 2001, str. 15–16; dále Fr. Novotný, O Platonovi, III, str. 290–291.) Na tomto místě chceme upozornit pouze na to, že oproti koncepci, kterou Prótagoras přednáší Sókratovými ústy v Theaitétovi, je v Timaiovi ještě „světlo vnější“, které tvoří jakési medium či prostředí, v němž se setkává oheň vycházející z očí s vnějšími předměty. Je samozřejmě otázkou, zda máme teorii, která je v Thaitétovi připsána Prótagorovi, spojovat s koncepcí obsaženou v Timaiovi, nicméně vést paralelu mezi aktivním ohněm v tomto dialogu a „pohyby“, které známe z „tajné nauky“, jež se objevuje během zkoumání první definice v Theaitétovi, je přinejmenším velmi lákavé. Můžeme snad proto s vysokou mírou pravděpodobnosti tvrdit, že Platón mohl Prótagorovu teorii vnímání – nám známou z první definice – úspěšně použít a dále rozvinout, a že tedy selhání první definice pro její platnost čistě jako popisu, jak vnímání probíhá, nic neznamená.