Poznámka 80

Souhlasíme s Michaelem Hoffmannem, který tvrdí, že poslední část námi citované pasáže (253d5–e1) se vrací a těsně navazuje na rovněž již uvedenou větu nacházející se na řádcích Soph. 253c1–4 Stephanova vydání, a dokonce je s ní ve své struktuře paralelní (viz M. Hoffmann, Die Entstehung von Ordnung, str. 103–104, včetně jazykové argumentace).

Klíčovou pasáž samu pak rozdělujeme – spolu s M. Hoffmannem – na dvě části. První (I.), která navazuje na první polovinu výše zmíněné věty („A dále také zdali jsou některé, které procházejí všemi (διὰ πάντων) a udržují je pohromadě, takže se mohou směšovati…“) a která se nachází na řádcích 253d5–8 („[1.] Kdo je schopen to dělati, ten zajisté dostatečně rozpoznává jednu ideu (ἰδέαν) prostupující všude množstvím věcí (πολλῶν), z nichž jedna každá trvá odděleně (ἑνὸς ἑκάστου κειμένου ζωρίς), [2.] i mnoho idejí vespolek různých, jež jsou zvenku od jedné objímány…“), chápeme jako popis zkoumání, kdy se v mnohosti různých entit hledá jejich společné obecné určení, druhový, či rodový pojem, jinými slovy jejich idea. Takové určení lze myslet na dvou rovinách – na první je to obecný („ideální“) pojem zachycující to, co je společné mnohým smyslovým věcem, podrobeným neustálým proměnám, tedy druh, na druhé vyšší pojem zachycující to, co je dále společné takto za smyslovým světem poznaným idejím, tedy rod, který samozřejmě může dosahovat stále vyšší obecnosti, a pokud se vztahuje ke všem ostatním idejím, můžeme mluvit o rodu nejvyšším.

Druhá část (II.) klíčové pasáže, která navazuje na druhou polovinu úvodní věty („… a naopak zase při rozdělování (ἐν ταῖς διαιρέσεσιν), zdali některé jiné procházejí celky (δι᾽ ὅλων) a jsou příčinou rozdělení.“) a leží na 253b8–10 („… [1] a zase jednu [tj. ideji], jak procházejíc množstvím celků (δι᾽ ὅλων πολλῶν) je sloučena v jednotu (ἐν ἑνί), [2.] a mnohé docela oddělené zvlášť (πολλὰς χωρὶς πάντ διωρισμένας)“), interpretujeme jako obrat perspektivy, vedený snahou vymezit nyní již nikoli to, co mají mezi sebou entity vzniklé v předchozích krocích společného, nýbrž to, co je navzájem odlišuje. Současně se však neopouští první „epistemologický pohyb“, který se snažil nacházet jednotou v mnohosti, takže máme znovu před sebou nám již známé základní schéma dialektiky – pohled hledající celek a jednotu se střídá s pohledem snažícím se stanovit patřičné rozdíly mezi různými entitami. Toto střídání pohledů představuje podle všeho dynamický proces, v němž ani jeden ze zmíněných pohledů není samozřejmě základní, nýbrž oba se navzájem komplementárně doplňují a vposledku je třeba držet je zároveň.

Abychom však obhájili podstatnou důležitost paralely mezi úvodní větou a závěrečnou částí citovaného textu, kterou jsme, vycházeje z Hoffmannovy interpretace, stanovili, upozorněme na to, že rozdíl (tedy διαίρεσις), v němž se liší dialektika rozpracovaná v Sofistovi od té, kterou jsme poznali v jiných dialozích, spočívá v tom, že jak alespoň kontext pasáže naznačuje, jsou na tomto místě jednotlivé „dialektické pohledy“ spojeny s motivem nejvyšších rodů. Jak se zanedlouho v textu ukáže, ohled směřující k jednotě v mnohosti se nechává vést rodem totožnosti, pohled, jenž se naopak obrací k (druhovým) rozdílům, s růzností.

Hoffmann jde ve své interpretaci ještě dále v tom, že v souladu se základní interpretační linií své monografie klade hlavní důraz na vznikání vymezeného řádu z neurčita.