Poznámka 99

Mohlo by se zdát, že tento ostrý předěl je oslaben v poslední větě citované pasáže. Novotný ji překládá takto: „Tehdy když je, jak jsme viděli, řeč pravdivá a nepravdivá, a přitom se o myšlení ukázalo, že to je rozhovor duše samé se sebou, o mínění pak, že to je dokončení myšlení a o tom, čemu říkáme „zdá se“, že to je smíšenina vjemu a mínění, je přece nutné, že i z těchto věcí samých, příbuzných s řečí, jsou některé někdy nepravdivé“ (Soph. 264a8–b2). Není přitom jasné, k čemu se námi zvýrazněná slova vztahují. Pokud by to bylo kromě zdání a „mínění“ také těsně předtím zmíněné „myšlení“, musela by být tato schopnost duše „příbuzná“ s pojmem λόγος, u nějž jsme se právě pokusili ukázat, že je na rozdíl od διάνοια spojen jednoznačně s „vnějškem“ a smyslovostí, a navíc bychom stáli před otázkou, za jakých okolností může být myšlení nepravdivé. Zdá se nám však, že Novotného překlad je zde opět poněkud zavádějící. Řecký originál totiž zní: „Οὐκοῦν ἐπείπες λόγος ἀληϑὴς ἦν καὶ ψευδής, τούτων δ᾽ ἐϕάνη διάνοια μὲν αὐτῆς πρὸς ἑαυτὴν ψυχῆς διάλογος, δόξα δὲ διανοίας ἀποτελεύτησις, ϕαίνεται δὲ ὅ λέγομεν σύμμειξις αἰσϑήσεως καὶ δόξης, ἀνάγκη δὴ καὶ τῷ λόγῳ συγγενῶν τούτων τῷ λόγῳ συγγενῶν ὄντον ψευδῆ [τε] αὐτῶν ἔνια καὶ ἑνίοτε εἶναι.“ (Zvýraznil V. H.) Obrat: „τούτων τῷ λόγῳ συγγενῶν ὄντον“ navrhujeme překládat rovněž jako „z těch věcí, které jsou příbuzné s řečí“, „αὐτῶν“ však nepřikládáme význam „samých“, jak činí Novotný, ale chápeme toto zájmeno v jeho deiktickém významu jako opakování a znovuzpřítomnění předchozí formulace („z těch věcí, které jsou příbuzné s řečí – tak z těch…“). Oba tyto obraty se po našem soudu vztahují k samému začátku věty, kde se vrací problém, zda může být řeč nepravdivá. Rekapitulaci těsně předtím dialekticky rozpracovaných pojmů „myšlení“, „mínění“ a zdání chápeme jako volně vloženou mezi začátek a konec této věty, které na sebe těsně navazují. První „τούτων“, které se v této větě vyskytuje, chápeme přitom jako partitivní genitiv vztahující se k „διάνοια“ atd., jenž volně odkazuje k předchozímu dialektickému rozlišování a na nějž genitivy na konci věty po našem soudu nenavazují.