Několik poznámek k Wittgensteinovým Několika poznámkám

Petr Glombíček

Text, jehož český překlad je zde otištěn, napsal Ludwig Wittgenstein hned po svém nástupu na učitelské místo na universitě v Cambridge, kde tehdy obdržel doktorát za svou knihu známou jako Tractatus logico-philosophicus, vydanou už v roce 1921. Článek měl být obsahem přednášky v Aristotelian Society a vyšel v roce 1929 v jejích Proceedings, [1] přestože jeho autor se nakonec rozhodl na setkání společnosti v sobotu 13. července 1929 mluvit na jiné téma (obecnost a nekonečnost v matematice). A článek uveřejněný jakoby jen nedopatřením zůstal jediným filosofickým textem, který Wittgenstein za svého života otiskl po vydání útlého Traktátu. Kupodivu byl dlouho interprety přehlížen. Jistě k tomu přispěla i skutečnost, že Wittgenstein pro svou přednášku změnil téma. Navíc se později několikrát od článku distancoval. Jednou v dopise, který se nám bohužel nedochoval: tam jej měl z neznámých důvodů charakterizovat jako naprosto bezcenný, slabý a netypický. [2] Podruhé to bylo v dopise editorovi časopisu Mind z roku 1934, kde se Wittgenstein ohrazoval proti výkladu, jaký o jeho přednáškách podal ve své stati jiný cambridgeský filosof Richard Braithwaite. Wittgenstein ve své reakci mluví o tom, že za čtyři roky od svého příchodu do Cambridge nepublikoval nic „krom krátkého (a slabého) článku v Proceedings of the Aristotelian Society úplně na začátku toho období“. [3]

Až dva roky po Wittgensteinově smrti předložili Wittgensteinovi žáci veřejnosti to, co pokládali za nejvypracovanější podobu knihy, na kterou se čekalo čtyřiadvacet let, od chvíle, kdy Wittgenstein začal učit v Cambridge. Nebylo snadné interpretovat Filosofická zkoumání jako text autora Traktátu. Jediný zjevný vztah mezi oběma knihami byla kritika některých traktátovských pozic. Filosofických diskusí nejméně dalších dvou desetiletí se tak účastnili dva Wittgensteinové – raný a pozdní, první a druhý, mladý a starý. Teprve díky velmi pomalu vydávané pozůstalosti začala odborná veřejnost o Wittgensteinovi získávat namísto dvou plochých obrazů jeden obraz plastický. Jak se vynořují původní texty oproštěné od tvrdých zásahů editorů, začínají si Wittgensteina stále více nárokovat odborní historikové filosofie. S tím dochází k procesu známému z recepce více velkých filosofů, kdy se rozrušuje výklad, jaký ustálila první generace mistrových žáků. Ať už dojdou historikové k jakémukoli závěru, „Několik poznámek k logické formě“ je bezpochyby text relevantní pro porozumění autorovým postojům přinejmenším k tzv. obrazovému pojetí významu, a také k fenomenologii. Konečně, jde o komplementární protějšek jeho jiného (a podstatně známějšího) textu ze stejné doby – totiž Přednášky o etice. [4]

Otázku, proč Wittgenstein o svém článku mluvil tak málo přívětivě, asi nelze teď tady provždy vyřešit. Můžeme ale aspoň přehlédnout základní možnosti. Nejjednodušší se zdá říci, že zkrátka bral svůj článek jako ukvapený, špatně pojatý pokus. Pro takové vysvětlení by mohl mluvit i fakt, že už na setkání společnosti přednesl jinou přednášku. Jeho pozvánka pro Russella, kde Wittgenstein Russella prosí, aby přišel pozvednout úroveň diskuse, a říká, že druhé téma je přes pravděpodobnou nesrozumitelnost publiku pro něj zábavnější, ale napovídá, že důvodem změny by mohly být spíš autorovy pocity marnosti před akademickým publikem. [5] První vysvětlení jde také těžko dohromady s Wittgensteinovou dobře známou publikační askezí.

Zajímavý je článek především pro interprety, kteří se zabývají Wittgensteinovým myšlenkovým vývojem. Ti vysvětlují jeho negativní postoj rychlým vývojem jeho názorů v té době. Wittgensteinova koncepce se v roce 1929 prý měnila tak rychle, že stačilo několik týdnů na to, aby stanovisko představené v článku opustil. [6] Tak by snad bylo možno vysvětlovat, proč svůj text tehdy nepřednesl. Jako vysvětlení jeho pozdějších odsudků ale už tato teze sotva obstojí. Je dobře známo, že Wittgenstein nehodnotil filosofické texty primárně podle toho, zda souhlasil s jejich tezí nebo programem. Filosofická zkoumání chtěl vydat v jednom svazku s Traktátem coby pro čtenáře vhodným pozadím. Traktát také vždy ochotně četl a vysvětloval. Své negativní hodnocení přitom omezoval na poukazy k bodům, kde se „autor Traktátu“ mýlí. Příznačné jsou situace, do nichž se Wittgenstein dostával, když svým přátelům a kolegům v Cambridge doporučoval knihu Otty Weiningera Geschlecht und Charakter. Na jejich kulturní šok reagoval tím, že Weiningerova kniha je významná, protože její teze je sice mylná, jde však o omyl důležitý. [7] Podobně se stavěl k odsudkům klasických filosofických textů ze strany členů Vídeňského kroužku. [8] Nesouhlas s tezí „Poznámek k logické formě“ tedy sotva mohl být důvodem k tak negativnímu hodnocení, jakým Wittgenstein svůj poslední publikovaný text častoval.

Výklad založený na rychlosti autorova vývoje má jistě svou pravdu – Wittgenstein podle všeho opravdu tezi Poznámek rychle zavrhl. Označoval-li však text za slabý, netypický a bezcenný, zřejmě nesouhlasil také se způsobem, jakým tam své postoje představil. Kdyby tomu tak však bylo, jistě by se pokusil článek stáhnout z tisku. Jestliže to neudělal, je namístě porozhlédnout se po jiné hypotéze. Než někdo přijde s lepší, navrhl bych vysvětlit věc tehdejší Wittgensteinovou životní situací. Wittgenstein se, jak známo, zbavil svého podílu na rodinném bohatství a v době, kdy se vrátil do Cambridge, byl vlastně chudý člověk bez pevného zázemí, který dokonce trpěl obavami, jestli nepůsobí dojmem, jakoby chtěl ze svých přátel tahat peníze. [9] Jen měsíc před konáním přednášky žádal o výzkumný grant, který by mu poskytl nezbytné prostředky. Své jmění při té příležitosti vyčíslil na sto liber. A velice ho trápilo, že nedokáže odpovědnému úředníkovi dát určitou odpověď na otázku, na jak dlouho podporu žádá. [10] S ohledem na tyto okolnosti se zdá, že Wittgenstein se chtěl přednáškou v Aristotelské společnosti a vydáním článku zapojit do akademického provozu a hlavně nějakým výsledkem co nejdříve osvědčit, že na něj universita nevynakládá peníze nadarmo. Článek by tak byl plnohodnotnou součástí Wittgensteinova díla, výsledkem prvních měsíců jeho práce na universitě a předvedením tehdejší přechodné pozice, kterou podle všeho ještě před koncem roku 1929 opustil. Zároveň bychom mohli lépe rozumět distanci, jakou k článku jeho autor po zbytek života zaujímal. Vydání Poznámek k logické formě by podle této hypotézy bylo pro Wittgensteina mravním selháním – podlehnutím vnějším okolnostem, rezignací na to, co podle všeho vnímal jako svou povinnost: vydat jedině dokonalé dílo.

Nabídnuté vysvětlení nám umožňuje brát Poznámky jako obsahově plnohodnotný text. Průvodní poznámka sice není vhodným místem pro interpretaci, ale stejně jako v předchozí části snad, vzhledem k malé známosti článku, neuškodí několik slov. Především, jde o text programový, který navrhuje rozdělení kompetencí různých disciplín. Každý výrok má obsah a formu, přičemž obsah je záležitostí poznání, primárně přírodovědy, zatímco forma by měla být zdánlivě tématem logiky. Wittgensteinův program zkoumání logické formy, jak jej předkládá zde, však hlásá návrat k fenoménům a odmítá „dohady o apriorních možnostech“. Analýza odhalující formu každého jednotlivého výroku je podle něj výkonem epistemologie. [11] Teprve epistemologická analýza, analýza fenoménů, ukáže, z jakých atomických výroků zřetězených logickými spojkami se ten který výrok skládá. Poukaz na potřebu „logické analýzy fenoménů“, která nás dovede k atomickým výrokům, jejichž vzájemný vztah nikdy není vztahem kontradikce, nýbrž nanejvýš tzv. vylučování, ukazuje na těsnější spojitost s fenomenologií a větší vstřícnost k syntetickým soudům a priori, než by leckdo od filosofa, jenž je řazen do hnutí nálepkovaného jako analytické, čekal. Wittgensteinova „logická analýza fenoménů“ by nám totiž zjevně měla umožnit vidět podstaty. Wittgenstein sice odmítá „dohady o apriorních možnostech“ a hlásá nezbytnost postupovat „v jistém smyslu a posteriori“, přitom ale musíme mít na paměti úvodní rozlišení mezi obsahem a formou. To, čím se filosofové zabývají, je forma, a jejich zkoumání proto není zkušenostní v běžném smyslu. Nemohou se spolehnout na zkušenost přirozeného postoje ani na povrchovou gramatiku jazyka. Vyžaduje-li nalezení podstat analýzu fenoménů, která stojí v opozici k dohadům o apriorních možnostech, pak není důvod číst jeho text jako odmítání syntetického soudu a priori. Neodmítá totiž apriorní formu skutečnosti, nýbrž zmíněné spoléhání na povrchovou gramatiku nebo přirozený postoj při hledání této formy. Odmítání není primárně namířeno proti „a priori“, ale proti „dohadům“. Odhalení apriorní struktury prý vyžaduje práci, které se zde říká „logické zkoumání fenoménů“. Vidíme tady první Wittgensteinův explicitní pokus o určení možnosti a kompetence přírodovědy, fenomenologie (později gramatiky) a logiky, který je také pokusem o vyjasnění rozsahu smysluplných výpovědí různého druhu.