Poznámka 78

Tamt., I,170,3; II,20,3; Ex 33,11. Podobným způsobem byl „přátelský vztah“ mezi králem a bohem zdůrazňován v novopythagorejských koncepcích (srv. Stobaios, Anth. IV,7,62–64; J. Martens, Nomos Empsychos, str. 324). Autor platónského dialogu Minós označuje také v tomto případě vládce nebes za sofistu, který krétského krále vychovává v politické zdatnosti. Díky tomuto výcviku může být Minós označen za skutečného „pastýře mužů“ (νομεῖς τε καὶ ποιμήν ἀνδρῶν) a jeho královské žezlo představuje symbol politické moci, rozdělující plody jeho sofistického školení do duší svých poddaných (Min. 319c nn.; srv. Filón, Mos. I,156). Tato „pastýřská dialektika“ nemá charakter politické analýzy ale vyjadřuje spíše distribuční (ekonomický) ráz královské vlády, reprezentované zákonodárcem (νομοϑέτης) a pastýřem (νομεύς) „rozdělujícím“ (διανέμων) královské statky (Min. 321c nn.). Vůdčí role Dia je u Platóna zdůrazněna také v dialogu Faidros, kde se stává vůdcem filosoficky nadaných duší, které pod jeho vedením dokážou nejlépe postřehnout povahu ideálního světa (Phaedr. 250b). V tomto smyslu reprezentuje Zeus zřejmě také nejvyšší rovinu ideálních forem (srv. T. J. Leary, Rhetoric and the Theory of Forms in Plato’s Phaedrus, in: Acta Classica, 32, 1989, str. 22).