Poznámka 45

Viz např. M. G. Singer, Generalizations in Ethics, str. 259. Ačkoli verze testu O’Neillové je podobná interpretaci praktického rozporu v tom, že zdůrazňuje nemožnost jednat podle takové maximy ve světě, který by vznikl jejím zobecněním, O’Neillová předpokládá, že se Kant odvolává na formulaci přírodního zákona, protože aplikace pojmu sebepopření není v tomto případě tak jasná, jako u aplikace rozporu. Viz O. O’Neill, Acting on Principle, str. 63. Ačkoli O’Neillová uvádí, že Kant považuje hypotetické imperativy za analytické, domnívá se, že je to ve volném smyslu (str. 70 pozn.).