Poznámka 16

Snad by bylo možné si představit, že z budosti do bylosti přecházejí subjekty právě tím, že reagují na „zvnějšnění“ subjektů jiných, tj. že „zvnitřňují“ či uvlastňují nikoli přímo nepředmětnou budoucnost, ale zvnějšnění subjektů jiných, a jen tak se samy postupně zvnějšňují. Subjekty by pak svůj přechod z budosti do bylosti uskutečňovaly nikoli v přímém napojení na nepředmětnou továrnu, ale vždy a podstatně prostřednictvím subjektů jiných a jejich zvnějšnění. Ryzí nepředmětnost, z níž v každém okamžiku čerpají svou budost, by k nim nepřicházela sama o sobě (jak by to vůbec bylo možné?), ale vždy už zpředmětněna do zvnějšnění subjektů jiných. – Tuto „nepředmětnost s lidskou tváří“ jsem se pokusila nabídnout ve svém příspěvku Nitro a čas na disputaci r. 2004 (viz Filosofie nepředmětnosti, str. 81–83). Ladislav Hejdánek však jen dosti neochotně připouští, že by subjekty zvnitřňovaly něco ze zvnějšnění subjektů jiných, a tím bylo teprve umožněno zvnějšňování jejich vlastních nepředmětných niter (srv. Filosofie nepředmětnosti, str. 84).