Továrna na budoucno. Kritika Hejdánkova pojetí „budosti“

Lenka Karfíková

Plný text (PDF): Továrna na budoucno. Kritika Hejdánkova pojetí „budosti“

Tématem mé poznámky je představa „budosti“ čili individuální budoucnosti jednotlivých subjektů, resp. událostí ve filosofii Ladislava Hejdánka. Vycházím ze tří textů, jejichž koncepce je podle mého porozumění v zásadě táž, jakkoli se jeví v sobě rozporuplná: z Hejdánkovy stati Nepředmětné myšlení a nepředmětná skutečnost z r. 1982, [1] z Hejdánkových tezí a odpovědí předložených v rámci disputace r. 2004 [2] a z nepublikovaného krátkého textu Událost a její „budost“ z r. 2007, který mi autor laskavě poskytl.

I

Subjekt neboli událost neboli pravé jsoucno (na rozdíl od agregátu čili jsoucna nepravého) je pro Hejdánka „událostné dění“ tj. takové jsoucno, které je srostlicí nepředmětného nitra, interpretovaného jako „budost“ (vlastní budoucnost), a zpředmětněného vnějšku neboli „bylosti“ (vlastní minulosti). Jak Hejdánek zdůrazňuje, subjekt ve své přítomnosti není jen nějakou fází či výsekem tohoto procesu, ale vždy jeho celkem, tj. je v každém okamžiku své existence celou svou bylostí i celou svou budostí („jakožto sérií ,budoucích přítomností‘…“). [3]

Hejdánkovou klíčovou otázkou přitom je, jak subjekt získává svou budost. Jeho odpověď je následující: „Vlastní budoucnost události (budost) je zakotvena (v), resp. vyvěrá z ryzí nepředmětnosti.“ [4] Každý subjekt (a tím je podle Hejdánka každá živá bytost, ba každý atom, ne-li dokonce subatomární částice) vzniká vydělením z ryzí nepředmětnosti [5] neboli „přechodem od ,všeobecné‘ budoucnosti k mnohem určitější a jednoznačnější (něčí) budosti“. [6] V okamžiku svého vzniku je subjekt jaksi celý svou nepředmětnou budostí (čili svým „vnitřkem“), kterou má postupně zvnějšnit v minulost čili bylost.

Tato představa se mi jeví povážlivá, protože subjekt je tak v okamžiku svého vzniku (svého vydělení z ryzí nepředmětnosti) vlastně již celý hotov, arci na způsob vlastní budosti, která je zatím ještě zcela nepředmětná. Průběh subjektu (události) je pak jakýmsi výkonem převodu jednou provždy přidělené porce budosti ve zvnějšněnou bylost. Budost subjektu je sice zatím nepředmětná, není ničím vyplněná, ale přesto je již jaksi naporcována a je jakoby majetkem čerstvě vzniklého subjektu (patří konstitutivně k němu). Tato představa, při všem zdůrazňování ne-danosti a nepředmětnosti, se ovšem zdá vylučovat budoucnost jako opravdu otevřenou, jako něco, co právě nepatří k subjektu v každém okamžiku jeho existence, nýbrž čeho se subjektu teprve dostává – nebo také nedostane.

Snad ale Hejdánek nemíní (ačkoli to říká), že budost je každému subjektu celá udělena v okamžiku jeho vzniku, ale chce vyjádřit (jak některé jeho formulace napovídají), že subjekt v každém okamžiku svou budost čerpá z ryzí nepředmětnosti [7] (to naznačuje i Hejdánkovo odmítání kauzální závislosti subjektů na ryzí nepředmětnosti, totiž patrně kauzality ve smyslu eficientní příčiny). [8] Kdyby však tato hypotéza platila, subjekt by při svém vydělení z ryzí nepředmětnosti nebyl nadán svou budostí, ale pouze schopností mít budoucnost.

Pak by ale budost nepatřila k subjektu v každém okamžiku jeho existence, ale byla by teprve v každém okamžiku (jako ještě nepřisvojená) čerpána z ryzí nepředmětnosti. Subjekt by tak byl ustavičně jaksi připojený ke zřídlu všech budostí, jímž je „ryzí nepředmětnost“, jakási nepředmětná továrna na budoucno (či lépe na budo). Touto továrnou je v Hejdánkově představě něco jako Bůh (jak aspoň můžeme soudit z jeho pochvalné zmínky o Rahnerově pokusu chápat Boha jako „absolutní budoucnost“). [9]

Nechávám nyní stranou obtíže s touto nepředmětnou továrnou samou (která má podle Hejdánkova vyjádření zároveň sama „přicházet“ a mít jakousi zcela specifickou časovost). [10] Chtěla bych však upozornit na důsledky, které tato představa má pro pojetí budosti. Zůstává totiž dosti nejasné, co potom Hejdánek míní „vlastním časem“ jednotlivých subjektů (o němž také mluví). [11] Podle tohoto konceptu se spíše zdá, že subjekty žádný vlastní čas ani nemají, nýbrž jimi spíše „protéká“ společná budoucnost do minulosti (jak náš autor také říká). [12] Subjekty tedy nejen nemají od samého okamžiku svého vzniku přidělenou budost, ale nemají ani vlastní čas, nýbrž jsou jen oddělenými vykonavateli všem společné ne-jsoucí budoucnosti neboli ryzí nepředmětnosti.

Snad se však obě Hejdánkovy zdánlivě rozporné představy o budosti inkasované naráz při vzniku subjektu a budosti v každém okamžiku nově čerpané ze společného nepředmětného „generátoru“ dají spojit v jednu, podle níž je budost každému subjektu dána jakýmsi bianco šekem v okamžiku jeho vzniku jako porce budoucnosti, kterou má teprve průběžně načerpat, tj. která má jeho prostřednictvím „protéci“ do minulosti jako jeho vlastní bylost. Subjekty by pak měly od počátku nadělenu vlastní budost jako jakýsi nevyplněný interval, v němž se bude realizovat jejich zvnějšňování, tj. přechod z budosti do bylosti. To je patrně jejich čas. Tato budost však není jejich skutečným majetkem, nýbrž jen jakousi poukázkou, na jejímž základě budost v každém okamžiku teprve budou čerpat ve společné továrně na budoucno neboli z ryzí nepředmětnosti. Tato představa nese ovšem negativa obou tvrzení předchozích: budost je jednak předem vymezena (byť jako nepředmětná), jednak předpokládá ustavičné připojení všech subjektů k továrně na budoucno, která je společným zdrojem všeho času.

II

Hejdánkovu představu o budosti čerpané z ryzí nepředmětnosti však pokládám za povážlivou ještě z jiného důvodu. Podle jeho přesvědčení totiž všechny subjekty v každém okamžiku své existence odvozují svou časovost z ryzí nepředmětnosti, a jen z ní:

„,Budost‘ … musí být individuálně ,generována‘ nějakým ,nejsoucnem‘ (či přesněji výlučně nepředmětným ,nejsoucnem‘), tedy ,ryzí nepředmětností‘.“ [13]

Pro budost subjektu tedy nemá konstitutivní význam jeho vztah k jiným jsoucnům či subjektům, nýbrž jeho „napojení“ na centrální generátor budoucnosti. Souvislost subjektu s tím, co mu předchází, je podle Hejdánka „navazována dodatečně“ (jak říká výslovně), [14] a ani novost budoucího mu nemůže být umožněna jiným jsoucnem, tato jiná jsoucna budost načerpanou z ryzí nepředmětnosti patrně jen jaksi dodatečně vyplňují.

Přesto Hejdánek ví, že subjekty existují tak a právě tak, že na sebe navzájem reagují. [15] Kupodivu však tuto vlastnost subjektů nepokládá za podstatnou pro jejich konstituci samu a nijak ji nespojuje s časovostí. To se mi zdá být největším nedostatkem jeho konceptu. Máme pak na jedné straně izolované subjekty a jejich budostní poukázky proplácené v nepředmětné továrně na budoucnost, na druhé straně reaktibilitu subjektů, která je však až dodatečnou „výplní“ vlastní budosti i budostí cizích inkasovaných jinde než v reaktibilitě. [16]

III

Navrhuji proto v Hejdánkově pojetí budoucnosti subjektu dvě korektury, které se týkají jeho tvrzení, že (1) k subjektu patří od samého jeho vzniku a v každou chvíli jeho existování „budost“ jako „série ,budoucích přítomností‘“; (2) subjekt v každém okamžiku čerpá svou budost z ryzí nepředmětnosti a jen z ní. Výrazu „subjekt“ přitom užívám v Hejdánkově smyslu „pravé události“, nejen pro subjekt lidský; výrazu „budoucnost“ bych chtěla dát jiný smysl než ryzí nepředmětnost; výraz „budost“ navrhuji zrušit jako zavádějící.

(1) K subjektu nepatří v každou chvíli jeho existence od samého jeho vzniku žádná budost jako „série ,budoucích přítomností‘“. Subjekt v okamžiku svého vzniku nedostává vlastní budost, ale jen schopnost si budoucnost přisvojovat, tj. integrovat to, čím zatím není, jako prožité do své minulosti (bylosti). Subjekt nemá svou budost tak, jako má svou bylost, nýbrž má pouze otevřenost budoucnosti, která ještě není. (2) Budoucnost jako to, čím subjekt ještě není, není čerpána z ryzí nepředmětnosti (nebo aspoň ne z ní přímo), ale ze vztahu subjektu k jiným subjektům a jsoucnům, než je sám.

Být časovou bytostí (neboli událostí) je (podle této alternativní koncepce) subjektu umožněno jednak jeho vlastní integrační prací, zahrnující budoucnost jako přisvojenou do vlastní bylosti (do toho, čím už jsem), jednak jeho vztahem k jinému, ovšem nikoli ve smyslu nečasového vymezujícího definování (jak se k sobě vztahují kupř. matematické položky), ale ve smyslu odvozenosti od jiného, která s sebou nese navazování vztahů k subjektům a jsoucnům stále jiným nebo přinejmenším vstupování do vztahů, které mají průběh. Co subjektu dává budoucnost, tak není jeho „napojení“ na ryzí nepředmětnost (rozhodně ne napojení přímé), nýbrž jeho ustavičně se měnící vztah k subjektům a jsoucnům, jimiž sám není. Co činí budoucnost subjektu jeho budoucností, je integrační práce (či práce jednoty), ať už samovolná, nebo namáhavá, jíž subjekt svůj vždy nový vztah k jinému zahrnuje do toho, čím je, a tak se ustavičně stává, čím dosud nebyl.

Tato korektura Hejdánkovy koncepce si ovšem vyžádá také jinou představu „nepředmětného nitra“ jednoho každého subjektu.

Pokud jsme odmítli Hejdánkovo (první) tvrzení, že k subjektu v každé chvíli náleží jeho budost, pak zřejmě nebudeme moci nadále tvrdit, že k subjektu patří jakési nepředmětné „nitro“, které se v průběhu dějství, jímž subjekt je, má zvnějšnit. Subjekt bude na jedné straně svou bylostí, na druhé straně ryzí otevřeností pro jiné, k němuž je schopen se vztáhnout, a schopností tento vztah do vlastní bylosti zahrnout. Jeho „nepředmětností“ bude jeho integrační práce, tj. jeho „jednota vynaložená na rozlehlost“ (jak to nazývá Plótinos) [17] čili jeho schopnost vztahovat se k jinému v jeho mnohosti, a přece se nerozpadnout, nýbrž rozšířit touto integrací svou bylost. [18]

Pokud jsme odmítli Hejdánkovo (druhé) tvrzení, že subjekt má budost proto, že ji ustavičně čerpá přímo z ryzí nepředmětnosti, pak nebudeme nadále moci tvrdit, že nepředmětné nitro subjektu je jakési relé, jímž subjekt převádí ryzí nepředmětnost ve vlastní budost. Nitro subjektu bude jeho schopnost vystavovat vlastní bylost budoucímu, tj. stále jinému, jež mu skýtají subjekty jiné, a toto budoucí integrovat do své bylosti.

Časovost subjektu přitom není tvořena samotným jeho vztahem k jinému a integrováním tohoto vztahu do vlastní bylosti, ale vztahem k „jinému a zase jinému“ (jak to vyjadřuje Plótinos), [19] tj. vztahem (či pletivem vztahů) ke stále novému, či vztahem, který má průběh, ve kterém se k témuž (či v nějakém smyslu témuž) vztahujeme co chvíli jinak.

Věřím, že právě tato neposednost v nitru subjektů, jejich otevřenost „jinému a zase jinému“ spolu s jejich integrující prací („jednotou vynaloženou na rozlehlost“), nikoli jejich připojení k továrně na budoucno, je podstatou času.