Poznámka 93

Máme za to, že Patočkovo opuštění subjektivismu Věčnosti a dějinnosti nepramení z faktu, že tento subjektivismus je, jak soudí Ritter, zatížen hodnotovým relativismem, a potud neodpovídá Patočkově představě etiky, která nechce dát prostor ani subjektivní libovůli, ani hodnotovému objektivismu, nýbrž ze skutečnosti, že Patočka (zřejmě pod vlivem Heideggera) nově pohlíží na subjektivismus jako na klíčový rys (novodobé) pozitivní metafyziky, o jejíž nemetafyzické překonání usiluje. Zdůrazněme, že Patočka ve Věčnosti a dějinnosti i v Negativním platonismu nechává lidskou praxi orientovat sókratovským „vědoucím nevěděním“, jehož neobjektivní závaznost a současně subjektivní nenahodilost vyzdvihuje. Podstatný rozdíl v obou přístupech spočívá teprve v tom, kam Patočka situuje zdroj této „prakticky orientující negativity“. Zatímco ve Věčnosti a dějinnosti má princip „vědění-nevědění“ transcendentálně-subjektivní povahu, v Negativním platonismu je jeho pramen „transcendentálně-asubjektivní“. V obou případech jde však základně o jedno a totéž (podle Patočky) nerelativní vodítko praxe. Srv. M. Ritter, Historicko-systematický rámec Patočkova negativního platonismu, str. 254–255. Lze se ptát, zda je Patočkova koncepce seberealizace, již řídí negativní vodítko, udržitelná. Je vodítko, které má povahu ryzího záporu, ještě vodítkem? A pokud ano, odkud a kam jednajícího vede? To, že Patočka nechává jednání orientovat negativně, není jistě náhodné. Jedná se o bezprostřední důsledek snahy myslet člověka z ontologického základu. Jde-li mu o překonání pozitivní metafyziky, je přirozené, že transcendenci nemůže jednoduše pojmout jako pohyb „někam“. Z téhož důvodu je vyloučeno, aby mělo vodítko takového přesahu povahu pozitivního předpisu. (Neměli bychom rovněž přehlédnout, že filosofický i předfilosofický život má podle Patočky své osobní a sociální apriori, které do určité míry předznačuje, odkud a jakým směrem se bude jednání ve formě protestu proti předmětnosti ubírat. Srv. J. Patočka, Kapitoly ze současné filosofie, in: týž, Péče o duši, I, str. 89.) Seberealizaci Patočka vykládá jako komplementární stránku tematického transcensu předmětného jsoucna, které si „nárokuje“ člověka. Funkcí vodítka je přitom „chránit“ transcensus před „silou“ předmětnosti, tj. nedopustit jeho „zastavení“, které by znamenalo přerušení procesu sebeuskutečňování. Srv. výše, str. 67, pozn. 43. Jako otázka, v níž se prezentuje distance, svoboda od daného, sókratovské vodítko tuto funkci po našem soudu naplňuje. Co od něj naopak nelze z podstaty věci očekávat, je zprostředkování jakéhosi „algoritmu transcendence“.