Poznámka 22

Ze systematického hlediska spočívá rozhodující omyl, kterého se Heidegger dopustil v kapitole o smrti a který maří záměr celé knihy, v jeho přesvědčení, že lze smrt označit za možnost a přitom chápat „možnost“ v existenciálním smyslu. Možnostmi v existenciálním smyslu míní Heidegger způsoby, jakým pobyt je. Smrt, „která je možná v každém okamžiku“ (tj. může kdykoliv nastat), však samozřejmě nelze chápat jinak než jako událost, jako událost pomíjení mého života – a „předběh ke smrti“ je mým vztahem k této události. Aby si Heidegger tuto jednoduchou skutečnost nemusel připustit, nezalekl se nejvýstřednějších formulací: „Bytí u konce znamená existenciálně: bytí ke konci“ (tamt., str. 286). Připojení slova „existenciálně“ má vyvolat ten magický účinek, že konec je chápán jako bytí ke konci. Ve skutečnosti však tento výraz pozbývá smyslu, jestliže se nerozliší mezi koncem a „bytím ke konci“. Totéž zkreslení se opakuje ve větě: „Končení ve smyslu smrti neznamená, že pobyt je u konce, nýbrž znamená bytí ke konci tohoto jsoucna“ (tamt., str. 281). Takovou definici nelze zapovědět, avšak autor by si měl být vědom toho, co implikuje: kdykoliv se vztahujeme ke smrti, umíráme. A že Heidegger nazývá to, co normálně chápe jako umírání, pojmem „dožití“, můžeme vnímat již jen jako nevkusné. – Heideggerovi se zde vloudila tatáž strukturální chyba, které se dopouští v § 65, kde tvrdí, že existenciální fenomén „příštího, budoucího“ (Zu-kunft) je původnější než nadcházející samo (das Künftige), a přitom přehlíží prosté faktum, že člověk může nechat „sebe přicházet k sobě“ – ke svému životu – na způsob tohoto „příštího, budoucího“ pouze za předpokladu, že existuje řada nadcházejících událostí (srv. E. Tugendhat, Philosophische Aufsätze, Frankfurt a. M. 1992, str. 131.) Základní teze Bytí a času, podle níž je existenciální bytí původnější, než to, co Heidegger nazývá „výskytem“, tudíž selhává v analýze smrti stejně jako v obecné analýze existenciální časovosti. (Jakmile člověk tyto chyby prohlédl, nezbývá mu než jen udiveně potřást hlavou.) – Protože je smrt událostí, hovořím ve svém textu o strachu ze smrti všude tam, kde Heidegger hovoří o úzkosti. Máme strach ze smrti, tedy z něčeho. Jestliže terminologicky odlišíme úzkost od strachu, jak to činí Heidegger s odůvodněním, že úzkost nemá žádný intencionální předmět, je nesmyslné hovořit o úzkosti ze smrti. Jde-li však o laxnější užití slova „úzkost“, které odpovídá obvyklému jazykovému úzu, nelze proti tomuto způsobu vyjadřování samozřejmě nic namítat.