Poznámka 11

Pasus Sent. 44,48–59 chápou někteří interpreti jako „dvě mylné hypotézy o věčnosti a čase“ (srv. M. Baltes, Platonismus in der Antike, V, Stuttgart-Bad Cannstatt 1998, str. 297 a 302; tak i J. Pépin, in: Brisson II, str. 768 n.): jedna pokládá věčnost za stejnoměrný pohyb, resp. klid (srv. Proklos, In Tim. str. III,24,32 – 25,2 Diehl, o Porfyriově žáku Theodorovi z Asiné, podle něhož je prý věčnost kruh téhož), druhá za neomezený čas (srv. Aristotelés, De coelo I,9,279a26 n.: τὸ τὸν πάντα χρόνον καὶ τὴν ἀπειρίαν περιέχον τέλος αἰών ἐστιν). Porfyrios však v závěru této pasáže (ř. 55–59) připojuje také vysvětlení, proč k těmto omylům dochází: „Obojí (scil. věčnost a čas) tak druhému připisuje své vlastní rysy (τὰ πάθη): to, co se stále pohybuje, znázorňuje věčnost pro její stálost v totožnosti jako své vlastní ‚vždyʻ (τῷ ἀεὶ τῷ ἑαυτοῦ); a to, co stále setrvává v totožnosti své aktivity, spojuje čas pro jeho aktivitu se svým vlastním trváním (μονῇ).“ Čas znázorňuje věčnost ustavičností pohybu; věčnost si naopak připodobňuje čas totožností aktivity (srv. A. R. Sodano [vyd.], Porfirio, Introduzione agli intelligibili: Traduzione, commento e note, Napoli 1979, str. 66, pozn. 7). Podoba mezi časem a věčností spočívá tedy v ustavičnosti (τὸ ἀεί) a aktivitě (ἐνέργεια), ačkoli obojí je u věčnosti a času jiné.