Věčnost a čas podle Porfyriovy Sentence 44

Lenka Karfíková

Podle Porfyriovy Sentence 44, stejně jako pro Platonova Timaia 37c6-39e2 a Plotinovu Enneadu III,7, je čas obrazem věčnosti. Podobně jako pro Plotina, je i pro Porfyria čas odvozen z duše; Porfyrios nicméně na rozdíl od Plotina nepředstavuje čas jako život či způsob bytí duše, nýbrž jako způsob jejího (sebe)poznání. Zatímco se Intelekt vidí naráz, celý jediným pohledem, prohlíží si duše své inteligibilní obsahy postupně v jakési cirkulaci či v přenášení pozornosti z jednoho obsahu na jiný. Čas je tak založen v poznání duše jako střídající se aktualita a latence, zároveň se však rozbíhá do plurality časů jednotlivých tělesných věcí, které mu teprve svým prostorovým pohybem dávají jeho rozpětí.