Problematika jmen a paronym mezi dialektikou a gramatikou v raném středověku
Marek Otisk
I
Ve třetí třetině jedenáctého století si otec scholastiky – Anselm z Canterbury (1033–1109) – položil ve svém dialogu De grammatico zdánlivě málo srozumitelnou otázku: „Jakým způsobem je ,grammaticus‘ substancí a kvalitou?“ [2] Již název Anselmova spisu snadno svádí k domněnce, že dílo beckého mnicha je věnováno gramatické problematice, která patřila v prvních staletích latinského křesťanského myšlení mezi velmi frekventovaná témata tehdejšího vzdělávacího procesu. [3] To by ovšem bylo v příkrém rozporu s hodnocením samotného autora dialogu žáka s učitelem, který v úvodu svého pojednání De veritate charakterizuje traktát De grammatico zcela jinak:
„Čtvrtý traktát psaný podobnou formou, který myslím může velmi dobře posloužit jako úvod do dialektiky, se jmenuje O gramatikovi.“ [4]
Gramatika i dialektika (spolu s rétorikou) patřily mezi disciplíny tzv. trivia, tedy mezi na jazyk vázaná umění, která byla pěstována v rámci septem artes liberales. Zatímco karolinská renesance je mnohdy traktována jako preferující gramatická studia, v souvislosti s 11. stoletím je často zdůrazňován výrazný příklon k dialektické, tj. logické, problematice, která se nejprve rozvíjí v podobě tzv. logica vetus [5] a následně, v návaznosti na zpřístupnění překladů veškerých Aristotelových logických děl, ve formě tzv. logica nova.
Anselm z Canterbury, který patří mezi přední představitele logica vetus, [6] stojí do značné míry na gramatické tradici, přičemž dokázal inspirativně skloubit svou dialektickou erudici (zprostředkovanou zejména učitelskou i osobní autoritou Lanfranka z Pavie) s gramatickými poznatky. Jako jeden z transparentních dokladů tohoto propojení tradičních logických a gramatických zkoumání je právě klíčová otázka z jeho dialogu De grammatico. Nejen že spis nazval podle gramatiky [7] a sám označil rozsahem drobné dílko jako úvod do dialektiky, ale především hlavní řešený problém je výsledkem rozdílných odpovědí, které v této souvislosti předložily uznávané autority dialektiky a gramatiky (na čele s Donatem, který tvořil ve 4. stol. po Kr. a proslavila
jej díla De partibus orationis ars minor [8] a Ars maior [9] či Priscianem, který působil na přelomu 5. a 6. století a další vývoj gramatických zkoumání ovlivnil učebnicovým, ale o to užívanějším spisem Institutiones grammaticae). [10] V rámci dialektické tradice je třeba na prvním místě jmenovat Aristotela (384–322 př. Kr.) a Boëthia (cca 480–524/526), který přeložil značnou část Aristotelova logického díla (do 11. století byly známy pouze překlady děl Categoriae a De interpretatione), včetně Porfyriova (234–305) Úvodu k Aristotelovým Kategoriím, a také napsal komentáře k těmto spisům, opomenout však nelze ani autoritu Aurelia Augustina (354–430), jehož velmi pozitivní vztah k dialektice [11] i takřka novátorské působení na poli teorie znaku a sémantiky bylo nesmírně vlivné nejen v Anselmově době.
Jelikož gramatická a dialektická tradice dospěly v některých ohledech k rozdílným závěrům, pokusil se Anselm odpovědět na přetrvávající nesrovnalosti v problematice významu jmen a statusu paronym. Aby však bylo možné vůbec rozumět tomu, co otec scholastiky řeší, je nezbytné podívat se na obě uvedené tradice a pokusit se nalézt kořeny Anselmova tázání. Právě to je cílem této studie. Pro snadnější orientaci se nejprve zaměří na charakteristiku „dialektické cesty“ (tedy v chronologickém sledu od Aristotela přes Augustina k Boëthiovi) a následně v hrubém nárysu představí „gramatickou linii“ (od Donata a Prisciana ke gramatikům 7.–10. století).
II
Aristotelovo působení je v této souvislosti dvojznačné. Jeho spisy (spolu se stoiky) totiž ovlivnily nejen středověkou diskusi na poli dialektiky, ale do značné míry formovaly názory samotných pozdně antických gramatiků. V prvních kapitolách úvodních dvou svazků Organonu, tedy v Kategoriích a O vyjadřování, se Aristotelés věnuje základnímu vymezení zkoumané otázky.
Platónův žák zdůrazňuje, že ptát se po pravdivosti lze pouze na úrovni řeči a to až v případě soudů, neboť prvotním kritériem členění soudů je klad a následně také zápor. [12] Každý soud, aby byl soudem, musí být složen z výrazů (fasis), čímž má Aristotelés na mysli slovesa, která spoluznačí čas, [13] a jména. Co si představoval pod označením jméno?
„Jméno je hlas, mající význam podle dohody bez časového určení, jehož žádná část nemá význam.“ [14]
Aristotelés rozumí jménu jako hlasu, tj. mluvenému slovu, které je nositelem nějakého významu. Díky vlastnosti „nést význam“ se stává jméno jménem, neboť je takto schopno odkazovat na něco dalšího a nebýt pouze tím, čím se zdá být. Jméno tedy dělá jménem to, že dokáže poukazovat na něco dalšího, než je samo.
Dále Aristotelés uvádí, že jméno má svůj význam na základě učiněné dohody. Význam jména proto není ničím, co by bylo nutně pojeno s daným jménem, nýbrž význam vzniká dohodou uživatelů jména, aby si při vzájemné komunikaci rozuměli. V tom se jméno liší od znaku. Znak je pro Aristotela znakem něčeho a vazba mezi tím, co je znakem označováno a samotným znakem, je dána přirozeností, je to nutný vztah, kdy se samotná skutečnost (věc, jev, prožitek, atd.) přirozeně (kata fysin) odráží ve znaku. [15] Naproti tomu jméno je konvenční záležitostí, která vznikla dohodou (kata nomon).
Krom odlišnosti od slovesa – tj. neoznačování času – je další důležitou součástí Aristotelova vymezení jména jediný význam, který je jménem vždy nesen. Jakékoli jméno, včetně těch, která jsou složena z více částí (např. „kladko-břinko-stroj“), nese pouze jediný význam, přestože některá jeho část (zde např. „kladka“) může být v jiném kontextu samostatným jménem a nést význam, ve složenině je část bez významu a význam náleží pouze celku. To platí rovněž o vlastních jménech. [16]
Mezi jména takto Aristotelés řadí vlastní i nevlastní jména, složená jména i neurčitá jména, která jsou výjimečná tím, že se hodí na cokoli, tj. na to, co jest, i na to, co není. [17]
Neurčitá jména (onoma aoriston) jsou taková, která vyjadřují zápor něčeho a zdá se tedy, že to nejsou jména v pravém slova smyslu, neboť se jimi nic nenazývá. Aristotelés používá jako příklad výraz „nečlověk“, který se může vypovídat o všem, co je, krom samotného člověka, ale také o všem, co není. I když by se mohlo zdát, že neurčitá jména nejsou jmény, Aristotelés je jiného názoru, neboť i tato jména nesou jistý význam, což dokládá rozdílným záporem vět, které obsahují obecná a neurčitá jména. Jako příklad uvádí výroky „člověk je bílý“ a „nečlověk je bílý“. Zatímco záporem prvního je výrok „člověk není bílý“, v druhém případě je to „nečlověk není bílý“, čemuž lze rozumět tak, že „to, co není člověkem, není bílé“. Tento zápor druhého výroku vyjadřuje něco zcela jiného než první výrok, [18] proto neurčité jméno dokáže nést význam a lze o něm oprávněně pronést, že je to jméno.
Ovšem jménem je také sloveso, pokud je vysloveno samo o sobě. Sloveso, které spoluznačí (přítomný) čas, je totiž slovesem až tehdy, když se vypovídá o jiném, tedy o nějakém podmětu nebo o tom, co je v podmětu. [19] V opačném případě je tomu tak, že se sloveso (gramaticky) stává jménem, neboť pouze nese význam a nespoluznačí čas.
Vysvětlit tak zbývá poslední věc: Co je to onen význam, který jména nesou? Aristotelés o tom hovoří v rámci diskuse, kdy se sloveso stává jménem:
„… jmény značí něco [20] – neboť ten, kdo je vyslovuje, určuje směr pozornosti, a ten, kdo je slyší, ji má ustálenu –,…“ [21]
Význam je tedy, dle díla De interpretatione, tím, co dokáže nasměrovat pozornost posluchače k tomu, na co chce daným jménem upozornit. Posluchač se pak skrze toto jméno dokáže dostat k denotátu, na nějž jej jméno upozorňuje. To znamená, že jméno hraje takovou roli, při níž lze zajistit, že řekne-li kdokoli „strom“, bude posluchačova pozornost upřena na tutéž věc, na kterou chtěl promlouvající upozornit, tedy např. na strom stojící před domem.
Ovšem problém nastává v případě, když máme stejné jméno pro různé věci. Jak pak lze zajistit vzájemné porozumění? Aristotelés na to odpovídá v úvodní kapitole Kategorií:
„Stejnojmennými se nazývají věci, které mají společné pouze jméno, kdežto podstatný pojem, který je jménem označen, je různý. … Souznačnými se nazývají věci, u nichž je společné jak jméno, tak podstatný pojem, který je jménem označen.“ [22]
Chceme-li tedy zajistit, aby posluchačova pozornost byla upřena tím směrem, který promlouvající zamýšlel, musíme počítat s tím, že význam jména je dále určen podstatným pojmem (logos tés úsias), tedy tím, co nám dané jméno sděluje, co dokážeme myslí uchopit a jako takové zpracovat, čímž teprve získáme nasměrování své mysli k předmětu, na nějž jméno odkazuje.
V případě homonym je shodné samotné jméno (např. jméno „kohoutek“), ale pokud je jím jednou myšleno domácí zvíře a jindy součást vodovodní baterie, pak se liší svým podstatným pojmem, neboť v prvním případě se jedná o živé těleso, potažmo živočicha, kterého můžeme dále druhově vymezovat, kdežto ve druhém případě půjde o těleso neživé, které je lidským výtvorem a rovněž můžeme přidat další specifikace. Synonyma se od homonym liší tím, že mají společný pojem. Aristotelés uvádí jako příklad „živočicha“, který označuje stejným způsobem býka i člověka. [23]
Pro další středověkou diskusi (a Boëthia či Anselma zvlášť) byl vlivný třetí případ, který Aristotelés rozebírá v úvodní kapitole Kategorií:
„Odvozenými se nazývají všechny věci, které se sice liší od něčeho mluvnickým tvarem, ale jsou pojmenovány podle jeho jména. Tak je např. gramatik pojmenován podle gramatiky a zmužilý od zmužilosti.“ [24]
Otázka paronym, tedy jmen odvozených od jiných jmen, přičemž se od těch, z nichž jsou odvozeny, liší pouze mluvnickou kategorií, se zdá být především gramatickou záležitostí, což se projevilo i v následných diskusích nad paronymy a problémem, co tato jména označují – je-li tím substance nebo akcident. Aristotelovi v této souvislosti šlo zejména o to, že paronyma se nevypovídají o podmětu (hypokeimenon), přestože v podmětu jsou. Jinými slovy: jméno „gramatické“ se sice nevypovídá o žádném jedinci, tj. gramatika jako taková není synonymní k nějakému jedinci, ale vypovídá se o jedinci, který ji vlastní, tedy který ovládá gramatické umění. [25]
S tím souvisí Aristotelovo trojí rozlišování jmen a jejich označování. Dle Aristotela totiž existují jednak jména, která se nevypovídají o žádném podmětu, ani nejsou v žádném podmětu. Tato jména odkazují na první substance, tedy konkrétní jednotliviny (příkladem může být vlastní jméno). Dále pak užíváme jmen, která se vypovídají o podmětu, ale v žádném subjektu nejsou. Zde má Aristotelés na mysli druhové a rodové výměry, tedy tzv. druhé substance, které sice oprávněně přisuzujeme konkrétním jednotlivinám, ale v těchto podmětech nejsou (jedná se o obecná jména, která se vypovídají o jednotlivinách, přitom se v těchto individuích nevyčerpávají, např. jména „člověk“, „živočich“ atd.). Posledním druhem výroků jsou takové, které označují vždy něco, co je v podmětu. Zde Aristotelés myslí akcidenty, které lze vypovídat o substancích.
Jméno se vztahuje, vzhledem k tomu o čem vypovídá, buď na substance nebo akcidenty, přičemž Aristotelés uvádí, že jméno označuje substanci nebo kvalitu:
„Každá podstata značí patrně určitou věc. Je nepochybné a pravdivé, že první podstaty značí určitou věc. Neboť to, co se jimi označuje, je nedílné a počtem jedno. Podle způsobu vyjadřování se sice zdá, že druhé podstaty stejně označují určitou věc, např. když se řekne ,člověk‘ nebo ,živočich‘; ale není to pravda, nýbrž v tomto případě se označuje spíše jakási kvalita. Neboť tu podmětem není jedinec, jako je první podstata, ale člověk a živočich se vypovídá o mnoha podmětech. Neznačí však takovou jednoduchou kvalitu, jako např. bělost. Bílé totiž neznačí nic jiného než právě kvalitu. Avšak druh a rod určují kvalitu vzhledem k podstatě; značí podstatu takovou nebo takovou.“ [26]
Každé jméno tedy označuje buď podstatu (ať už první či druhou), nebo nějakou kvalitu: např. bělost, gramatické atd. Tolik k základnímu vymezení Aristotelova pojetí jména a jeho označování. Ovšem i v tomto kontextu Aristotelés nezapomíná na problém paronym. Při probírání kategorie kvality totiž uvádí, že kvalitativním je to, o čem se mluví v souvislosti s kvalitou či odvozeně. Takto lze používat termínu „gramatik“ nebo „bílý“, jelikož jsou odvozeny od kvality a přesto se vztahují k subjektu. [27] Je totiž zřejmé, že rovněž „bílý“ může označovat rozlišené individuum, např. v případě vidíme-li před sebou dva psy – jeden je bernardýn a druhý dalmatin – a chce-li kdosi o tomto dalmatinovi něco pronést, označí jej jako „ten bílý“, čímž posluchač bezpečně pozná, koho má na mysli. Paronyma jsou tedy jména, která označují, že něco je právě takové, a tvoří se odvozením od kvalit, nebo se podle kvalit nazývají. [28]
Zde se objevuje hned dvojí důležité rozlišení: 1) paronyma se tvoří odvozeně od kvality a označují tedy kvalitu nějaké věci (např. „bělost“ kůže, takže „bílá“ je vytvořena odvozením od kvality „bělost“, proto mohu pronést, že „Angličan je bílý“, neboť tím označuji jednu z jeho kvalit); 2) paronyma nazývají věci podle jejich kvalit, protože jejich užitím lze rozlišit daný subjekt (viz příklad s bernardýnem a dalmatinem – zde paronymum neoznačuje věc, nýbrž ji nazývá).
III
Na tuto peripatetickou tradici výkladu navázal zejména Boëthius a následně i Anselm z Canterbury, základní model však přejal a pokusil se systematizovat v některých svých dílech Aurelius Augustinus. [29] V dialogu De magistro se věnuje otázce slov a jejich významu velmi podrobně a jelikož není pochyb o tom, že Anselm na Augustinův model bezprostředně navazuje, [30] bude užitečné podívat se na to, čím Augustin v tomto ohledu doplnil či rozvinul Aristotelův koncept. Přitom základní rozměr je v souladu s Platónovým žákem:
„Jen potud působila slova. Ať jim přisoudíme sebe více, pobízejí nás toliko, abychom věci hledali…“ [31]
Augustin v rozhovoru s Adeodatem uvádí stejnou myšlenku jako dříve prezentoval Aristotelés. Úkolem slovních výrazů je nasměrovat nás k samotným věcem. Jména hrají svou roli především tím, že nás upozorňují na něco, co není slovního charakteru. Jelikož v De magistro jde o poznání věcí, pokračuje Augustin takto:
„Slovy se tedy učíme jen slovům, ba jen zvuku a hluku slov, neboť nemůže-li být slovem, co není znakem, pak třebas slyším slovo, nevím přece, že je slovem, dokud nevím, co znamená. … Neboť neučíme se slovům, která již známe, a nemůžeme tvrditi, že jsme se naučili slovům, která neznáme, ledaže jsme poznali jejich význam, a to se děje ne slyšením pronesených slov, nýbrž poznáním označených věcí. Zajisté je velmi správná zásada a velmi správně se tvrdí, že, pronášejí-li se slova, buď víme, co znamenají, nebo to nevíme. Jestliže to víme, pak nás slova upomínají, spíše nežli učí. Pakli to nevíme, ani nás neupomínají, ale snad nás vybízejí k hledání.“ [32]
Augustinovi šlo vždy především o nalezení správného vnitřního slova [33] (proto ono upomínání) a učitelem nám má být především samotný Bůh, jak biskup z Hippo upozorňuje [34] s odkazem na biblický text. [35]
Slovo, čímž Augustin myslí jméno, [36] je takto nositelem významu a člověk dokáže nalézt cestu k tomu, co slovo označuje pouze tak, že se skrze význam slov dostane k věcem, jež jsou těmito slovy označeny. [37] Slovo je znakem (v tomto ohledu se Augustin liší od Aristotela, neboť slovo je pro něj primárně znakem, což, jak bylo uvedeno výše, Aristotelés odmítal), tedy slovo označuje věci. Pokud nám dané slovo nic neříká, znamená to, že neznáme význam slova, a proto se nedokážeme zorientovat v tom, na co nás má slovo upozornit či upomenout. [38]
Jelikož Augustin kladl na slovo hlavní důraz, bude dobré se u této otázky ještě zastavit. Slovo je znakem, přičemž znak z něj dělá to, že posluchač dokáže rozpoznat věc, o níž mluvčí hovoří (podobné je to s psaným projevem, jen s tím rozdílem, že psané slovo je znakem slova, které má svou bytnost v hlasu a samo je tak znakem něčeho dalšího, napsané slovo je tedy znakem znaku [39] ):
„Slovo je znakem jakékoli věci, kterému může posluchač porozumět, bylo-li proneseno mluvčím. Věc je cokoli, co lze vnímat, nahlížet nebo to, co zůstává skryto. Znak je to, co smyslům ukazuje sebe sama a duši kromě toho ještě něco jiného.“ [40]
Slovo je znakem, který zastupuje věc. [41] Věcí Augustin rozumí vše, co dokážeme vnímat či nahlédnout rozumem, ovšem také to, co může zůstat našim poznávacím schopnostem skryto. Toto vše lze ve slovech představit v podobě znaku, jehož specifikum tkví v tom, že našim smyslům něco nabízí (u mluveného slova sluchu, u psaného zraku), ale krom toho, že jej dokážeme rozpoznat, vyvolá v naši duši (chceme-li mysli) odkaz na věc, jejímž je znakem. Slova jsou jen jedním typem znaků, jak africký světec dodává v De doctrina christiana:
„Existují však též jiné znaky, jichž se užívá právě jen pro označování, jako jsou slova: nikdo totiž nepoužije slovo z jiného důvodu, než aby něco označil. Z toho je zřejmé, co nazývám ,znaky‘ – jsou to ty věci, jichž se používá, aby se něco označilo.“ [42]
Slovo dělá slovem to, že dokáže odkázat na něco mimo sebe, že dokáže upozornit na věc a to tím, že ji dokáže označit. Navíc nejsme schopni hovořit, aniž bychom užívali slova, a jelikož se naše řeč vždy týká něčeho, musí slova v naší mysli být vždy znaky nějakých věcí. [43] Zde však lze nalézt několik problémů. Především: Co označují slova, kterých často v běžné mluvě užíváme, ale zdá se, že nic jimi označovaného nelze najít? Takovým slovem je např. slovo „nic“. [44]
Aurelius Augustinus se tomu věnuje v dialogu O učiteli, kde rozebírá Vergiliův verš, v němž se objevuje slovo „nic“. Adeodatus nabízí, že by toto slovo mohlo označovat to, co není, což však Augustin odmítá, neboť, jak bylo uvedeno, slovo je znakem a ten musí označovat něco, co je, a nikoli to, co není. „Nic“ tedy nemůže odkazovat na nepřítomnost něčeho, nýbrž na něco, co existuje, ovšem, jak je zřejmé, nemůže to existovat v okolním světě. Augustin proto dochází k jinému řešení:
„Co tedy učiníme? Zdaž neřekneme, že se tímto slovem [45] označuje ne tak věc sama, která není, jako spíše jakýsi stav ducha, kdy on nevidí věc, a přece zjišťuje, že ta věc není, nebo myslí, že to zjistil.“ [46]
Jelikož je Aurelius Augustinus, podobně jako dříve Aristotelés, přes silnou inspiraci u stoiků, [47] přesvědčen, že je nutno rozlišovat slova (či znaky) přirozené (naturalia) a smluvené (data), [48] vzniká obtíž vysvětlit, co tedy označují negativní slova. Biskup z Hippo se kloní k názoru, že taková slova neoznačují samotnou věc, ani její nepřítomnost. To, co slova typu „nic“ označují, jsou stavy lidské mysli vyvolané nevnímáním a následným zjištěním nepřítomnosti věci. „Nic“ je takto smluveným znakem, kterým neoznačujeme věc, ale stav lidské mysli.
Je tedy nezbytné, aby každé slovo, nakolik je znakem, něco označovalo. Augustin v této souvislosti rozlišuje čtyři aspekty mluveného slova. Prvním je slovo jako slovo (verbum). Ptáme-li se na slovo jako slovo, tážeme se na samotný slovní znak. [49] Tak je tomu např. při otázkách „Kolik písmen má slovo ,myš‘?“, či (nepřímo v návaznosti na Augustina) „Jakou částí věty je slovo ,myš‘ ve větě ,Myš má čtyři nohy a ocas.‘?“ [50] U jména tedy nejprve můžeme označit slovní podobu, tj. slovo, které je slovem a zároveň označuje slovo. [51]
Ovšem slovo není pouze slovem, nýbrž jeho důležitou rolí je něco nám sdělovat, tedy: jsme schopni v mysli poznat, co se nám dané slovo
snaží říci. Augustin to nazývá „dicibile“ [52] , což je latinský překlad stoického termínu lekton, který používali starší latinští stoikové. [53] Ve stoickém pojetí se lekton přibližuje modernímu termínu „pojem“ s odkazem na význam, [54] kdežto samotný Augustin chápe termín dicibile odlišně od stoiků, [55] když zdůrazňuje jeho netělesnost a nazývá jej conceptio in mente [56] a hovoří o tom, čemu ve slovu rozumíme, a o tom, co přetrvává v naší mysli. [57]
Až doposud toto dělení připomíná Aristotelovo rozlišení slova, podstatného pojmu a označené věci. Jenže Augustin pokračuje a krom dicibile doplňuje výklad o tzv. dictio. Tato stránka slova je využita tehdy, pokud označuje něco o něčem [58] a dokáže zajistit, že slovo něco označuje a něco neoznačuje. [59] Je to složka slova, která označuje něco společného oběma předchozím, tedy slovo samotné i to, co zůstává v mysli působením slova. [60]
Zatímco dicibile je slovem v mysli, mohli bychom dictio označit jako tu složku slova, která dokáže slovo (verbum) pojit s významem (dicibile) a jako taková je proto základem pro označování (significatio). Augustin uvádí, že dicibile předchází samotnému pronášení slov, [61] neboť je to duševní, vnitřní řeč, kterou nacházíme v sobě. Pokud je toto již proneseno, stává se z něj dictio, neboť označuje něco, co má posluchač uchopit. [62]
Rozlišení dicibile a dictio chápe Augustin jako odlišení slova, které máme ve své mysli, a slova, které je prosloveno a nese informaci, kterou je posluchač schopen dešifrovat. Dešifruje ji nikoli na základě znalosti vnitřního slova, ale díky označování, které je mu prostředkováno slovem (dictio). Takto se může posluchačova pozornost zaměřit na vlastní mysl a hledání dicibile v sobě samém.
Posledním aspektem slova pak musí být označovaná věc (denotát), kterou slovo označuje. Augustin ji nazývá věc (res) a několikrát zdůrazňuje, že má na mysli to, co nespadá pod předchozí tři distinkce – tj. slovo jako slovo, slovo jako nositel významu v mysli člověka a slovo jako schopné označování. V tomto případě už zbývá jediné: to, co je označováno, tedy samotná věc. [63]
IV
Na Augustinovy a Aristotelovy teze navázal Boëthius, když ve svém komentáři k Aristotelovu dílu De interpretatione charakterizoval jméno přesně v jejich duchu:
„Jméno je… hlas. Ale některé hlasy jsou takové, že něco označují, jiné neoznačují nic. Jméno však označuje to, co pojmenovává. Jméno je zkrátka hlas, který něco označuje. Některé hlasy, které něco označují, jsou přirozené, jiné nikoli.“ [64]
Jméno je v mluvené podobě hlasem, který je charakteristický svou schopností označovat. Jméno takto označuje něco, co je v mluvené podobě zastoupeno tímto slovem. Vyřknu-li např. „žlutý“, označuje toto jméno něco, co je žluté atp.
Boëthius na tuto charakteristiku navazuje úvahou, že některá jména označují přirozeným způsobem, kdežto jiná jsou konvenčního charakteru – rozdíl, který již byl zmíněn. Zcela ve shodě s Aristotelem rovněž uvádí, že jakýkoli výrok je vždy složen jen ze dvou výrazů: jmen a sloves. Proto také mohlo být v předchozím odstavci užito jako příkladu adjektivum „žlutý“. V tomto ohledu se totiž liší názory gramatiků [65] a myslitelů, které lze souhrnně zařadit do peripatetické tradice. Boëthius se jednoznačně přiklání k Aristotelovi:
„Uvažme, jsou-li jména a slovesa jedinými částmi řeči, nebo zda jich není ještě dalších šest, jak se domnívají gramatikové, a zda některé z těchto nepatří mezi jména a slovesa… Jména a slovesa musíme považovat za jediné dvě části řeči, v ostatních případech se nejedná o části, nýbrž o doplňky…“ [66]
To, co gramatikové rozlišovali jako samostatné části řeči, tj. slovní druhy (jejichž počet se ustálil na osmi [67] ), plní podle Boëthia buď spojující funkci, nebo jsou odvozeny od jmen či sloves a lze je takto zařadit pod zmíněnou dvojici. [68] Ovšem obě tradice (peripatetická či logická i gramatická) se shodují v tom, že přídavná jména lze beze všeho zařadit mezi jména. [69] Tehdejší pojetí jména bylo značně širší, než je tomu běžné dnes.
Boëthius si však byl dobře vědom, že jeho definice jména nemůže plně odpovídat všem jménům, kterých užíváme. Především existují jména, která něco popírají, nebo upozorňují na nepřítomnost něčeho. Takováto privativní jména totiž označují absenci něčeho, nikoli přítomnost. Tato jména sice rovněž něco označují, avšak to, co není – např. absenci zraku u lidí, kteří by měli být schopni vidět. Boëthius, který v tomto odmítl následovat Augustina, rozlišuje mezi zbaveností, pocházející z přirozenosti (naturaliter) věci, a privací, odporující přirozenosti věci. V prvním případě nelze hovořit o slepotě zdi či novorozených koťat, neboť zeď ze své přirozenosti nemůže mít zrak, stejně jako čerstvě narozená koťata jsou ze své přirozenosti slepá a jejich schopnost vidět se teprve následně vyvine. Naproti tomu lze oprávněně hovořit o slepotě dospělého člověka nebo kočky, neboť těmto je zrak vlastní na základě jejich přirozenosti. [70] V těchto případech totiž negativní jména popisují absenci toho, co by mělo být přítomno, ale z nějakého důvodu to přítomno není. Nelze tedy beze všeho tvrdit, že jména odkazují jen na něco přítomného v realitě, neboť rovněž chybění přirozené schopnosti může být označeno jménem – jména pak označují tuto privaci.
Dále existují jména, na která upozorňoval již Augustin (a věděl o nich i Aristotelés), která něco popírají či vyjadřují nějaké „nic“. Dle Boëthiova překladu jsou tato jména nazývána nekonečná (infinita, Aristotelés hovořil o negativních jménech), neboť výraz „nečlověk“ neoznačuje nic konkrétního a není jasné, co se tímto myslí, maximálně tak vše, co není člověkem, což je obrovské množství věcí (snad nekonečné). Proto posluchač u takových jmen neví, co chce promlouvající říci, nedokáže svou pozornost nasměrovat k označovanému, pročež takováto nekonečná jména nic konkrétního neoznačují a nejsou tedy jmény. To ovšem neplatí o obecných jménech, jako je např. „člověk“, která sice také označují velké množství věcí (v jistých interpretacích lze říci, že nekonečné množství), ale zde je důležité, že obecná jména charakterizují druhy či rody, takže posluchač ví, že „člověk“ označuje racionální smrtelnou substanci. [71]
Člověk ve své mluvě může použít také tzv. prázdných jmen, tj. takových, která ve veškerenstvu nemají reálný objekt, jenž by označovala. Obvyklými příklady jsou nejrůznější mytologické postavy, jako je kentaur či chiméra. Boëthius hovoří o výrazu gargulus, který, dle něj, může být považován za jméno, neboť gramaticky tomu nic nebrání. Prázdná jména totiž mohou ve výrocích vystupovat ve stejných funkcích jako jméno (např. ve výroku „Chiméra má tělo divoké kozy, hlavu lva a hadí ocas“). Jméno je ovšem jménem tehdy, když odkazuje na nějakou věc (či absenci přirozené charakteristiky věci) a lze tedy v duši mít pojem (conceptus) této věci a zároveň dle tohoto pojmu rozpoznat označovanou reálnou věc. Jméno však musí být jménem něčeho, což v případě chiméry neplatí, neboť neodkazuje k ničemu reálnému ani přirozenému, není tedy jménem a nemůže být takto nazývána. [72] Prázdná jména, a tedy i nesmyslná slova, tj. slova, která neodkazují na nic, co by existovalo v reálném veškerenstvu, tuto schopnost nemají, a tudíž je nelze považovat za jména.
Všechny tyto otázky řešil později také Anselm z Canterbury, ovšem pro dialog De grammatico je příznačné vyrovnání se s označující funkcí paronym. Nejen v tomto ohledu byly nesmírně inspirativní teze, se kterými v této souvislosti vystoupil ve svém Komentáři k Aristotelovým Kategoriím poslední Říman, který místo denominativního jména grammatico užíval jiných příkladů: např. justitia – justus či fortitudine – fortis aj. Boëthiovo stanovisko, které přímo navazuje na Aristotelův text, přitom neopomíjí ani platónsko-novoplatónskou inspiraci, lze při výkladu paronym označit za ilustrativní doklad nejen prolínání a vzájemného splývání platónských a peripatetických myšlenek, ale také (pro raný středověk tak typického) přesahu otázek logicko-sémantických (či dialekticko-gramatických) k metafyzické problematice.
Klíčovým termínem, který k výkladu paronym Boëthius užívá, je participace. Ve snaze o uchopení označující funkce denominativních jmen, je podle Boëthia nezbytné rozlišit u těchto jmen, která se od těch, z nichž jsou odvozena, liší jen gramatickým tvarem (jak tvrdil Aristotelés), tři prvky, které musí být přítomny, má-li být jméno denominativním.
Nejprve se jedná o něco, co by bylo možno nazvat participací věci paronymně nazývané ve věci, z jejíhož jména je denominativní jméno odvozeno. [73] Tedy, je-li uvažováno o termínu grammaticus, pak je nezbytné, aby se nějaký konkrétní jedinec, o němž můžeme říci, že je znalcem gramatiky (tj. lze jej nazvat grammaticus), nějakým způsobem podílel na gramatickém umění (grammatica). Jinými slovy: gramatik jako člověk je gramatikem díky tomu, že se podílí na gramatice (čili gramatickém umění), která je v gramatikovi přítomna, například jako jeho znalost. Ovšem povaha paronym vyžaduje, aby podobný vztah fungoval rovněž mezi samotnými termíny. Denominativní jméno musí participovat na jménu, z něhož je odvozeno. [74] Jméno grammaticus, je-li tímto termínem rozuměn „znalec gramatiky“, participuje na slovu grammatica, tedy jménu označujícím gramatické umění. Nemůže existovat denominativní jméno, aniž by existovalo to jméno, z něhož je paronymum odvozeno. O paronymech můžeme podle Boëthia říci, že jsou závislá na jménech, z nichž jsou odvozena, neboť jsou umožněna svou participací na nich.
Poslední důležitý aspekt paronymního vztahu vymezuje Boëthius jako netotožnost jména paronymního a toho, z něhož je odvozeno. Grammaticus a grammatica jsou odlišné termíny, které jsou sice ve vzájemném vztahu, ale liší se gramatickým tvarem. Tak tomu není například u jména musica. Toto lze totiž chápat jako hudební umění (muziku) a zároveň jako ženu, která se tomuto umění věnuje (muzikantku). Zdánlivě se jedná o stejný případ jako je grammaticus. Ve skutečnosti tomu tak není, neboť musica není denominativním jménem, nýbrž stejnojmenným. [75]
Toto rozlišení vyvolalo hned několik podnětů k další diskusi. [76] Pro zde zkoumané téma je důležité především Boëthiovo řešení otázky, co denominativní jména označují. Jeho odpověď je poměrně jasná, když Aristotelovu výše citovanou pasáž, v níž antický filosof uváděl, že bílé neoznačuje nic jiného než kvalitu, komentuje slovy:
„Je tedy nějaká kvalita, například bílý, která je vždy v substanci, avšak nikoli tak, že by tato substance zanikla, pokud by substance neměla vlastnost bělosti. Tato kvalita totiž vypovídá něco o substanci, vymezuje kvalitu substance, tedy ukazuje, jaká substance je. Neboť je-li člověk racionální, substance bude racionální, ale ,racionální‘ je kvalita.“ [77]
Boëthius tvrdí, že paronyma, jako jsou např. albus či grammaticus, označují kvalitu, která je vždy v nějaké substanci. Jde dokonce ještě o krok dále, neboť poté, co uvedl, že první substance (tedy individua, která jsou početně jedním, jako např. Platón nebo Sókratés) [78] jsou označovány jmény, zařazuje druhé substance (rody a druhy) podobně jako paronyma mezi kvality. [79] Obecná jména jako „člověk“ či „živočich“ ukazují, jaká jsou individua, a proto označují něco jako kvality těchto jednotlivin. Výsledkem Boëthiových komentářů je, že zatímco vlastní jména označují substanci, druhé substance i akcidentální vlastnosti označují kvalitu této první substance.
Linie vedoucí od Aristotela k Boëthiovi a zkoumající význam jmen i paronym takto dospěla k závěru, že grammaticus neoznačuje substanci (nýbrž kvalitu), přestože jej lze o substanci vypovídat (neboť ji nazývá), ovšem pouze tak, že je kvalitou nějaké substance, nikoli samotnou podstatou.
V
Do značné míry odlišné závěry prezentovala myšlenková tradice gramatiky, přestože rovněž v ní lze rozpoznat peripatetické stopy, které byly doplněny o poznatky stoiků a novoplatoniků. V Donatových a Priscianových dílech nalezla středověká gramatika své nejvýraznější podněty, které nejprve komentovala a systematizovala, následně pak rozvíjela.
Aelius Donatus orámoval své úvahy o jménu v podobném duchu, jaký již byl představen:
„Co je jméno? Je to část řeči, která označuje těleso, a to buď vlastním nebo obecným způsobem.“ [80]
Priscian z Caesareje, jehož Institutiones grammaticae čerpají mimo jiné z Donatových děl, přičemž je pro něj charakteristický větší zájem o sémantickou problematiku v rámci gramatických studií, [81] definuje jméno velmi podobně:
„Jméno je část řeči, která každému předmětu, tělesu či věci přiděluje vlastní nebo obecnou kvalitu.“ [82]
Jméno je v úvahách gramatiků vždy součástí řeči, která označuje nějakou osobu či nějaký subjekt, což může být vlastně jakákoli věc. Navíc označuje také její obecné charakteristiky, tedy to, co je jednotlivině vlastní vzhledem k rodovým či druhovým výměrům, a také osobní znaky jednotlivé věci, tj. její jednotlivé kvality či akcidenty.
V tomto duchu traktovali o stejném problému také raně středověcí autoři. Např. Isidor ze Sevilly (cca 570–636) ve svých Etymologiích věnuje gramatice hned úvodní knihu a v ní vlastní téma rozvrhuje v již představené struktuře: nejprve vyjmenovává části řeči a následně se zaměřuje na charakteristiku jména:
„Jménu se říká nomen, jako by to bylo notamen (poznávací znamení), protože nás prostřednictvím slova obeznamuje s věcmi (res notas efficit). Vždyť nebudeš-li znát jméno, znalost věcí zanikne.“ [83]
Skrze jména se tedy seznamujeme se samotnými věcmi, které jsou nám dávány prostřednictvím slov, jež označují jednotliviny či jejich vlastnosti. Jména slouží k tomu, aby nás upozornila na okolní svět, který pak v těchto jménech dokážeme podržet v mysli. Významem slov je, podobně, jak bylo uvedeno, upozornit nás svou označující funkcí na něco dalšího.
Alkuin (735–804) takřka doslova opakuje Priscianovo vymezení, když uvádí, že jméno je dle gramatiků částí řeči, která vytyčuje kvalitu nějakého tělesa, nebo obecnou či vlastní věc. [84] A také Remigius z Auxerre (cca 845 – asi 908) ve svém komentáři k Donatovi uvádí, že funkcí jména je především odkazovat na substance, ale k jeho definici dále patří, že se ptá po počtu a substanci samotné věci. [85]
9. a 10. století znamenalo velký rozkvět gramatických studií, jejichž výsledky začaly být (podobně jako v případě dialektiky) záhy aplikovány rovněž na poli doctrina sacra. Řada tehdejších myslitelů řešila doktrinální problémy s využitím svobodných umění (u gramatiky je to patrné např. již v 9. století v eucharistickém sporu Paschasia Radberta s Ratramnem z Corvey [86] ). To je také případ Abbona z Fleury (945/950–1004), který ve svém dílku Quaestiones grammaticales věnuje pozornost trinitární otázce a zkoumá, jakým způsobem lze o duchu svatém oprávněně pronést, že je zplozen i nezplozen zároveň. [87] Toto zdánlivé protiřečení si lze dle Abbona vysvětlit s pomocí sémantických distinkcí, které se (pro svou dobu již příznačně) neopírají výhradně o gramatickou tradici, nýbrž rovněž o Aristotela a Boëthia. [88]
Svůj výklad Abbon uvádí gramaticko-dialektickým rozlišením dvou označujících funkcí negativních jmen. Některé negativní výrazy (např. slepý) označují chybění jakési kvality, můžeme tedy o nich hovořit jako o privativních jménech. Toto platí nutně o substanci vždy – tedy, podobně jako tvrdil již Boëthius, označují absenci vlastnosti, která nikdy nemůže být v substanci přítomná, přestože by dle přirozenosti měla být. Naproti tomu jsou taková negativní jména, která nejsou vyjádřením uvedené nutnosti, nýbrž označují pouze částečnou privaci. Tak je tomu např. v případě nespravedlivého rozhodnutí u jinak spravedlivého člověka. Jsme schopni o něm říci, že se jedná o spravedlivého jedince, který se v určitý okamžik rozhodl nespravedlivě. V tento okamžik se onen nešťastník liší od jiného jedince, který je vždy nespravedlivý, tím, že u něj jméno iniustus neoznačuje absolutní absenci spravedlnosti, nýbrž jen relativní (tedy na konkrétní rozhodnutí vázané) chybění spravedlnosti. Privativní jména proto mohou označovat jednak absolutní, jednak relativní zbavenost. [89] V tomto rozlišení lze pak snadno doplnit, že o duchu svatém můžeme při použití absolutní negace tvrdit, že je nezplozen, neboť je věčný, kdežto v relativním užití privativního jména o něm proneseme, že je zplozen, neboť pochází z Otce a Syna. [90]
I z této argumentace je zřejmé, že jméno (zde negativní) označuje substanci i kvalitu této substance, což je důležitý prvek, který v raném středověku byl odvozován z Priscianova zcela jasně znějícího výměru:
„Jménům je vlastní to, že označují substanci i kvalitu.“ [91]
Priscian nesouhlasil s Aristotelem či Boëthiem, že jména označují buď substanci, nebo kvalitu. Zdůrazňoval, že kvalita, kterou může vyjadřovat přídavné jméno, označuje substanci a to tak, že ji nazývá, čímž ji dokáže přidělit nějakou vlastnost. Konstantinopolský učitel gramatiky z počátku 6. století totiž tvrdí, že adjektiva jsou spojována se jmény, která nazývají substanci a jako příklady užívá „dobrého živočicha“, „velkého člověka“, „moudrého gramatika“ a „velkého Homéra“. [92] Tato volba samozřejmě není náhodná. Priscian totiž rozlišoval jména, jež se vypovídají o jednotlivinách (vlastní jména – např. Homér), a ta, jež se vypovídají o více jednotlivinách, což mohou být abstraktní jména jako jsou druhy (např. člověk) či rody (např. živočich), ale také ta, jež se vypovídají o mnohém, tedy obecná jména, mezi která mohou být zařazena i paronyma (např. grammaticus). [93]
Je nepochybné, že obecná jména, které jsou uvedena v tomto příkladu, označují nějakou konkrétní substanci, kterou ovšem svým obecným jménem jistým způsobem nazývají. Problematický je zejména příklad „moudrého gramatika“. Denominativní jméno grammaticus totiž zjevně nazývá nějaké konkrétní individuum (např. Donata) a v této souvislosti se Priscian odvolává na to, že základní charakteristikou jmen je označovat substanci i kvalitu. Grammaticus může označovat znalce gramatiky i gramatické umění. [94] Naznačený rozdíl mezi označováním (significatio) a nazýváním (appellatio), který později Alkuin přepracoval do podoby, že jméno může být buď jménem vlastním, nebo apelativním, [95] následně otevřel Anselmovi cestu k řešení otázky paronym a jejich označující funkce.
VI
Anselmova otázka – tedy jakým způsobem je grammaticus substancí a kvalitou – má svůj původ v odlišném vymezení označující funkce jmen a paronym ve vlivných gramatických a dialektických spisech. Priscian se však domníval, že grammaticus může označovat obojí – jak znalce gramatiky, tak gramatické umění –, neboť charakteristickým znakem jmen je, že označují podstatu i kvalitu. Aristotelés a dialektická tradice tuto interpretaci odmítá a tvrdí, že grammaticus může označovat pouze kvalitu. Anselm měl v této otázce, jak je patrno už z podtitulu jeho dialogu De grammatico, blíže ke gramatikům, ovšem zachoval základní intence logické interpretace problému, neboť diferencoval odlišný způsob označování ve vztahu k substanci a kvalitě.
Zpětné odkazy: Reflexe 29